Zmizení lidí není nic neobvyklého. Je to nekonečný seznam, který se každým rokem rozšiřuje o desítky tisíc osob. Většina případů má normální příčiny (pokud chceme toto slovo použít pro kriminální činy, neodpovědná jednání, šílenství a podobné, hluboce lidské aktivity).
Ale ne všechny.

Když se do věci ponoříme hlouběji, jsme náhle konfrontováni s událostmi, z kterých naskakuje husí kůže. Jako kdyby nějaké nepochopitelné cosi nebo neznámá přírodní síla jako neviditelný rybář z jiné dimenze – nebo odkud vlastně? – lovila osoby z naší roviny. Jednotlivce, skupiny, lodní posádky, celé divize. Zdá se, že tento zneklidňující fenomén není nijak ohraničen a nezná překážek. Letadla mizí jednou provždy v mraku, lidé zahnou za roh a už nikdy nedorazí na druhou stranu, vstoupí do místnosti a už je nikdo nespatří. To vše se děje na souši, ve vodě a ve vzduchu, jedním slovem: všude.

Pozemští rybáři házejí úlovek, který se jim nehodí, zase zpátky do vody. Je to zvyk, který pěstují možná i jinde. Dvacátého páteho dubna 1977 se před očima šesti vojáků doslova rozplynul ve vzduchu chilský desátník Armando Valdes. Zatímco se po něm stále ještě pátralo, objevil se po patnácti minutách znovu. Kalendář Valdesových náramkových hodinek z nevysvětlitelného důvodu ukazoval, že pro něj uplynulo pět dnů. Na jeho tváři rostl pětidenní vous. Desátník si ze své patnáctiminutové (pětidenní) nepřítomnosti nepamatoval nic.

Žena v domácnosti Martha Wrightová v zimě roku 1975 jela za svým mužem Jacksonem do New Yorku. V Lincolnově tunelu Jackson zastavil, aby Martha mohla očistit okénka auta od sněhu. Když Martha chtěla očistit zadní sklo, zmizela. Navždy.

V červnu roku 1768 zmizel bývalý voják a krejčí Owen Parfitt z vozíku pro nemocné, ve kterém seděl před vchodem svého domku, přímo na živé ulici. Tato událost v malém anglickém městě Shepton Mallet se stala mystériem díky té okolnosti, že sedmdesátiletý Parfitt byl už po léta zcela ochrnutý a bez cizí pomoci se nedokázal pohnout ani o centimetr.
Jedné listopadové noci roku 1878 poslali šestnáctiletého farmářova syna Charlese Ashmorea ke studni, aby donesl vědro vody. Když se nevrátil, šel se po něm jeho otec podívat. Stopy, ve sněhu zřetelně rozeznatelné, končily uprostřed dvora. Zmizel a už se neobjevil.

Něco podobného se stalo s jedenáctiletým Oliverem Larchem na Štědrý den roku 1889. I on chtěl jít pro vodu, ke studni však nikdy nedošel. Stopy jeho nohou ve sněhu náhle končily.

Nevíme, zda za zmizení lidí jsou odpovědné nevysvětlitelné jevy – ať už to jsou mimozemští rybáři, kteří nás chytají na své pruty, nebo padající dveře do jiných dimenzí, které se otevírají bez předchozího varování, ale nabízí se myšlenka, že tento fenomén je trvalý.
(vlb)

Planety radí i varují

Sleva na předplatné

Předplatné Týdeníku SPIRIT

 

E-Shop

Již čtete 25 let

Fotografie 0016

2237979
DnesDnes114
VčeraVčera970
Tento týdenTento týden1917
Tento měsícTento měsíc14044

Partnerské weby