Už ve starověku si někteří moudří lidé povšimli, že každý dobrý skutek vytváří u obdarovaného pocit tzv. sociálního dluhu, tedy potřebu oplatit obdrženou vstřícnost, a to nejen samotnému dárci, ale obecně celému svému okolí. Snad i proto razili tehdejší filozofové zásadu: Každý den jeden dobrý skutek, protože správně předpokládali, že jeden člověk „infikuje“ druhého svou vstřícností a ohleduplností, takže následně vznikne přátelský a vstřícný duch prostředí. Moudří muži starověku věděli, že jeden dobrý skutek dokáže spustit celou lavinu dobrých skutků, které se pak budou šířit ve společnosti geometrickou řadou a přinesou společenskému vědomí nesmírné morální a estetické osvěžení. A není to pravda? Necítíme se opravdu mnohem lépe ve společnosti ohleduplných lidí, než ve skupině, která se vyznačuje agresivitou, neochotou ke kompromisu a neurvalou ironií? Není nám opravdu lépe mezi lidmi, kteří ovládají taktiku vstřícného chování, než mezi hrubiány, kterým je jedno, zda hrubým slovem poničí příznivou komunikační atmosféru a rozmetají příznivé sociální vztahy?
Když si pro každý den plánovitě a s rozvahou připravujeme jeden dobrý skutek, abychom zkultivovali svoje sociální okolí, sami jsme touto přípravou kultivováni, protože jsme nuceni vciťovat se do myslí bližních, abychom si ujasnili, co je pro ně žádoucí a co naopak nepřijatelné. Naše vnímavé vciťování (empatie) se pak stává nejen prospěšným mechanismem konání dobra, ale i svrchovaným aktem lidství.
Lidé se do druhých vciťují především analogií s potřebami vlastního nitra. Od věků totiž platí, že bychom neměli jiným činit to, co nechceme, aby oni činili nám, a naopak se máme chovat k jiným tak, jak chceme, aby se chovali k nám.
Vciťování se do myslí a motivů našich bližních nás vždy nesmírně obohacuje. Kdo o sobě více přemýšlí, dozvídá se toho tím pádem hodně i o jiných, a rozhodně pak do svých bližních lépe vidí. Ani proslulí psychiatři, jakými byli Freud, Adler, Jung a další psychoanalytici, nezaložili svou psychoanalytickou metodu jen na poznatcích získaných z odborné literatury a od svých pacientů, ale především vycházeli z odezvy vlastního nitra, např. ze svých někdejších infantilních psychických traumat a handicapů a ze svých obecných niterných pochybností.
Psychoanalytikův dobrý počin pak spočívá jednoznačně v empatii do pacientova nitra a v terapeutické aplikaci dobrých skutků ( např. v porozumění, akceptaci či v navození sounáležitosti apod.), určených následně v pacientův prospěch, které pak vedou k uzdravení a opětovnému navození kdysi ztracené duševní rovnováhy.
Psychoanalytička Karen Horneyová navíc obecně vyzdvihovala akt jakéhokoli dobrého skutku coby obecně uzdravovacího fenoménu. Je-li člověk na psychickém dně, a přesto si najde čas, aby prospěl ostatním, napsala, pak tímto sám sebe uzdravuje. Přemůžeme-li sobectví, pak přestáváme být sobci. Nahradíme-li svoje agresivní chování komunikačními snahami, získáme záhy pověst hodných lidí. Vyšleme-li do lidského éteru náš první dobrý skutek, vrátí se nám jich záhy od ostatních na tisíce…
(ngn)

Planety radí i varují

Sleva na předplatné

Předplatné Týdeníku SPIRIT

 

E-Shop

Již čtete 25 let

Fotografie 0016

Inzerce týdne

Inzerce aktuální týden

 

 

2203136
DnesDnes519
VčeraVčera595
Tento týdenTento týden2810
Tento měsícTento měsíc12886

Partnerské weby