0118kde 4V odlehlé části hor na ostrově Sulawesi se lze setkat s kmenem, který věří, že lze žít i po smrti. Faktem je, že horalové Toradžové opravdu neznají strach ze smrti, který tak svazuje naši kulturu. O zemřelém příbuzném vůbec neříkají, že je mrtvý, ale titulují ho „makula“- nemocný člověk. A jeho duše s nimi

stále žije v domě. Proto mu nosí k lůžku jídlo a pití, povídají si s ním a vůbec je neděsí. Sedí vedle mrtvoly, která se navíc postupně mění v mumii. Tělo je totiž dobře mumifikované formaldehydem rozpuštěným ve vodě, takže není cítit hniloba.

Mumie nosí štěstí

Toradžové se také domnívají, že pokud budou mít mumifikovanou mrtvolu svého příbuzného doma, bude jim přinášet štěstí. I proto ani nijak zvlášť nepospíchají se sháněním příbuzných a pozváním na pohřeb. Vzhledem ke vzdálenostem panujícím na obrovských plochách tisícovek ostrovů a ostrůvků Indonésie a možnostem tamní pošty není výjimkou, že k pohřbu dojde třeba až za deset let. Některé rodiny na severu Sulawesi dokonce své mrtvé i později vyzvedávají během obřadů nazývaných „ma´nene“ z hrobů při významných událostech, aby je převlékli do nových a čistých šatů, dali jim nové cigarety a mezitím se s nimi poradili, co dělat při důležitých rodinných záležitostech.

Bombastické pohřby

Evropský způsob rychlého pohřbívání považují Toradžové za strašně krutý, stejně jako odklizení umírajícího z jeho domova do hospicu. To když na Sulawesi už k pohřbu konečně jednou dojde, stane se tak na konci obrovských čtyřdenních oslav, které spíše připomínají směs našich poutí, hostin a masopustů. Nejdříve se mrtvému totiž dostane hudebních poct a křesťanského náboženského obřadu, zasvěceného sv. Matoušovi nebo sv. Janu, načež nastává opulentní hostina pro všechny příbuzné. Ta je zakončená vodní bitvou mezi radujícími se pozůstalými, během níž na sebe Toradžové lijí vodu z kelímků. Pak následuje rituální zabíjení vodních buvolů - čím byl nebožtík významnější osobností, tím více zvířat se porazí. Teprve když skončí všechny rituály, kterými se mrtvoly Toradžů postupně vzdalují od světa živých, pohne se dlouhý průvod aut a motorek na cestu ke hřbitovu. Celá obec nebo městská čtvrť zůstane v postatě stát. Přednost smutečnímu průvodu dávají dokonce i policejní vozy nebo sanitky. Jak říká místní přísloví: „Ze svatby se omluvit můžeš, ale na pohřeb jít musíš.“

Lehký závoj“ zakončený nirvánou

Jak už bylo řečeno, lidé žijící na Sulaweské vysočině patří už stovky let díky misionářům k hrstce Indonésanů, kteří v této největší a nejobydlenější muslimské zemi uctívají Ježíše Krista. Tisíciletí předchozí pohanské víry jsou v nich ale i přesto stále hluboce zakořeněna, takže je jejich křesťanství podivuhodně smícháno s řadou animalistických rituálů a legend. I proto Toradžové na rozdíl od nás nevěří, že smrtí něco krutě a definitivně končí, ale myslí si, že i pak ještě v člověku dlouho přetrvávají hluboké lidské vazby k okolí. Věří také, že smrt, „lehký závoj“, je jen jeden z kroků v dlouhém procesu, na jehož konci je něco jako nirvána.

Nikdy nekončící koloběh

Toradžové věří, že Bůh stvořil muže na Nebi a ženu ze Země. Pak jim věnoval své dary, bambus a banán ze země a betel a citrony z nebe, a poručil jim, aby je užívali pro radost a zmírnění zármutku. Tyto předměty je tedy mohou učinit šťastnými, i když je trápí smutek nad smrtí někoho blízkého. Výměnou za každou smrt navíc podle Toradžů přijde nový člověk, narodí se dítě, ve kterém pak ještě dlouho přežívá duše zemřelého. To vše se podle těchto Sulawesanů stále dokola opakuje.

Text a foto: Petr Blahuš

Planety radí i varují

Sleva na předplatné

Předplatné Týdeníku SPIRIT

 

E-Shop

Již čtete 25 let

Fotografie 0016

Inzerce týdne

Inzerce aktuální týden

 

 

2201059
DnesDnes130
VčeraVčera603
Tento týdenTento týden733
Tento měsícTento měsíc10809

Partnerské weby