O bloudících duších mezi námi toho bylo napsáno mnoho. Různě se projevují, mohou dokonce hýbat předměty, být hlučné, někdy i agresivní. Proč tomu tak je? Proč neodešly na věčný odpočinek, z jakého důvodu nás děsí? Možná proto, že vůbec netuší, že zemřely

a jen se pokoušejí žít stále svými běžnými životy.

Pracující kolega

Lenka na svůj zážitek asi nikdy nezapomene. Na to, co se odehrálo na jejím pracovišti, nebyl připravený asi nikdo.

„Přišla jsem do práce, chvíli po mě i kolega, který se mnou sdílel kancelář. Začal jeho pravidelný rituál. Sedl si, na klín si položil tašku a vyndal z ní mobil, svačinu a cigarety. Chodili jsme spolu kouřit na chodbu, v kanceláři jsme nesměli. Chtěl zapnout počítač, ale jeho hlava najednou spadla na stůl. Myslela jsem si, že omdlel,“ líčí Lenka.

V tu chvíli začala dramatická záchrana. Prvotní paniku vystřídala snaha o záchranu lidského života. Za pár minut byla na místě záchranná služba. Pokusy o oživování pacienta probíhaly dlouhé minuty. Nepodařilo se. Muž zemřel na zástavu srdce.

„Pár dní jsme smutnili, nedařilo se mi vzpomínku dostat z hlavy. Možná i proto jsem si stále říkala, že vše je mým rozpoložením. Děly se tu divné věci, hýbaly se předměty. Když jsem byla kouřit na chodbě, najednou jsem zjistila, že si s kolegou povídám. Měla jsem obavy o své duševní zdraví. Opravdu mě jeho smrt tolik poznamenala?“ podívala se na mě s otazníky v očích.

„Oslovila jsem v zoufalství kamarádku. Zabývá se těmito věcmi. Poprosila jsem ji, aby prohlédla kancelář. Nějak mi bylo jasné, že něco není v pořádku.“

Oslovená žena prohlédla kancelář i chodbu v pracovní době. Opravdu tu byla cítit přítomnost ještě někoho. Závěr zněl neuvěřitelně. Lenčin kolega prostě dál chodil do práce, kterou tolik miloval. Pro něj se nic nezměnilo. Ona věděla, že zemřel, on však nikoli.

„Vzpomínám si, jak emotivní to bylo. Museli jsme vysvětlit kolegovi, že už není, že nežije. Že musí přejít na druhou stanu. Cítily jsme obě jeho zmatek, chaos. Rozplakala jsem se, bylo mi tak úzko. Pak se najednou kolem rozhostil klid. Kamarádka odvedla kolegu na druhý břeh, ukázala mu cestu.“

Od té chvíle je na pracovišti klid. Nic zvláštního se už neděje. Duše zemřelého muže se musela odpoutat, smířit se s tím, že její místo je jinde.

Zoufalý motorkář

Hanin bratr miloval motorky. Miloval je tolik, že jakmile dosáhl plnoletosti, našetřené peníze okamžitě vložil nejprve do řidičského průkazu, následně si zakoupil svoji první motorku. Když se mu tohle všechno podařilo, neviděla šťastnějšího člověka. Až do jisté chvíle.

„Jeho první motorka pro něj byla skoro svatyní. Neustále ji opečovával, hýčkal, leštil. Trávil s ní veškerý volný čas. Samozřejmě jezdil, prakticky všude, někdy jen tak. Musel se prostě projet,“ vypráví Hana se slzami v očích.

Pak ale zjistil, že jeho stroj je příliš slabý. Chtěl silnější, rychlejší, větší. Neváhal si půjčit, tak moc ji chtěl. „Jeho další motorka byla krásná. Rychlá, přesně podle jeho představ. Na nádrži byla vyobrazená lebka. To se mi sice moc nelíbilo, ale k motorkářům takové symboly asi patří. Neměla jsem z toho obrázku dobrý pocit, ale jeho radost vše přebila,“ popisuje Hana.

„Jednou mě svezl, ale já motorky moc nemusím, bojím se. Riskoval, jel rychle. Vynadala jsem mu, ale jen se smál,“ smutně dodala Lenka a v očích se jí leskly slzy.

Mladý muž skutečně jednou přecenil síly jak svoje, tak svojí motorky. Při předjíždění spadl, jeho tělo se ocitlo přímo před vozem, který se pokoušel předjet. Zemřel prakticky okamžitě. Řidič vozu nemohl nic dělat, jeho rychlá reakce byla k ničemu. Lenčina bratra přejel. Na silnici v lese, kde vyhasl mladý život, dnes svítí pravidelně svíčky, u jednoho stromu jsou stále čerstvé květiny.

„Žil s námi, bydleli jsme oba ještě s rodiči v rodinném domku. Naši, zoufalí z jeho ztráty, nechali vše tak, jak to opustil. Byly to těžké chvíle. Krátce po pohřbu se začaly dít divné věci. Slyšela jsem sprchu a dokonce jednou viděla, jak se sama spustila. Jednou byla jeho ustlaná postel rozházená, jakoby v ní někdo spal. Nechápala jsem, co se děje. Naši nesměli nic vědět, jejich bolest byla již tak velká.“

Obrátila se tedy na senzibilku, kterou jí doporučila kamarádka. Prošla místo u silnice a skutečně našla jeho duši zmateně pobíhat v lese a na silnici. Doma byl sice klid, ale cítila, že i tady se nejspíš objevuje. Výsledek pátrání? Lenčin bratr netušil, že zemřel.

„Nejprve udělala nějaký rituál tam, kde se tragédie odehrála. Cítila jsem tu tíhu, ten strach, všechno se zatemnilo. Něco odříkávala, bylo slyšet jen útržky. Pak se rozhostil klid. Tíha byla ta tam. Doma vše probíhalo dost podobně. I tady bylo chvíli cítit napětí, ale opravdu jen chvíli. Pak byl opět klid. Po jejím zásahu se už nic divného nedělo. Její sdělení ale bylo šokující. Řekla mi, že bratr vůbec netušil, že zemřel. Byl zmatený z té nehody, ale nevěděl, že nežije!“

Lenka si svoji zkušenost nechala dlouho pro sebe. Rodiče s ní seznámila až o pár let později. Jen díky ní ale našel bratr klid a mohl odejít.

Náhlá smrt nás asi všechny překvapí, někoho dokonce natolik, že si ani neuvědomí, jaká je skutečnost. Paralelní světy nejspíš existují. Jak jinak by mohlo k takovým událostem docházet?

Naďa Kučerová

Planety radí i varují

Předplaťte si nás

Předplatné Týdeníku SPIRIT

 

E-Shop

Inzerce týdne

Inzerce aktuální týden

1950550
DnesDnes132
VčeraVčera940
Tento týdenTento týden1903
Tento měsícTento měsíc20205

Partnerské weby