Ten dojemný výjev - obraz od Mistra Václava Brožíka - zná většina z nás. Karel Havlíček Borovský se na něm loučí s rodinou před svým vyhnanstvím do Brixenu. A úryvek z jeho básně Tyrolské elegie je nám také povědomý: „Matka, žena, sestra, dcera malá Zdenčinka, stály okolo mne v tichém pláči, hořká chvilinka...“ Proslulý český

novinář, spisovatel a básník, o kterém nám ve škole vštěpovali názor, že jsme neměli v národě statečnějšího člověka, byl nepoddajným buřičem, který musel tehdejším rakouským úřadům lézt pořádně na nervy. Proto ho v prosinci roku 1851 „uklidili“ do jižního Tyrolska. Cynici by řekli: „Co mu tam chybělo?“ Mohl si v pohodě napsat svůj Křest svatého Vladimíra, Krále Lávru, ba i ty Tyrolské elegie. Ubytovali ho nejprve v hotelu Elephant a posléze v pohodlném domku. Hlady také netrpěl, dostával prý 500 zlatých měsíčně, což byla tehdy velice slušná apanáž. Pro srovnání - vydělal si ji v oněch časech jen vyšší státní úředník. Zkrátka takové vyhnanství s plnou penzí. Navíc na zdravém horském vzduchu. Za nějaký čas mohla za Karlem Havlíčkem přijet jeho manželka Julie s dcerkou. Rodina byla tedy pohromadě a mohlo by se zdát, že jí nic nechybělo.

Poslanec nebo žurnalista?

Opak byl však pravdou. Aktivnímu Havlíčkovi se stýskalo po městském ruchu Prahy, v malém Brixenu se prostě nudil. Chyběli mu přátelé, chyběla mu žurnalistika. Navíc žena s dcerou musely v roce 1854 odjet zpátky do Čech a on zůstal v rakouském zapadákově jako kůl v plotě. Tento fakt ho zřejmě přiměl k tomu, aby podepsal protokol, ve kterém se zavázal, že již politické události komentovat nebude. Zkrátka, že se vzdá všech veřejných aktivit. A tak mu byl povolen návrat . Manželku Julii však mezi živými nezastihl a ukázalo se, že i dcera Zdenka zdědila rodinné prokletí – tuberkulózu. Rakouské úřady mu pro jistotu pobyt v Praze zakázaly, žil tedy v Německém Brodě u své matky. Ovšem bez práce a bez úspor. Karel Havlíček Borovský byl prostě duch nezlomný a nepokojný. Drzý byl již na tehdejší národní ikonu Josefa Kajetána Tyla, kterému adresoval výrok, že už je načase, aby se nám „vlastenectví přestěhovat z rukou do huby ráčilo“. Češi se tehdy rozdělili na dva tábory. Jeden se zastával proslulého dramatika, druhý mladého a odvážného žurnalisty. Rakouským úřadům se však nelíbilo, když se Havlíček začal plést do politiky. Jeho Národní noviny, které založil v roce 1848, byly mezi českými vzdělanci i prostými lidmi velice populární, i když je pravdou, že Havlíček nebyl příliš nakloněn vlně revolucí, která proběhla Evropou. V té době se stal poslancem Říšského sněmu, ale spíše než politice se věnoval psaní. Jeho kritika rakouské vlády způsobovala úřadům doslova husí kůži, a tak po necelých dvou letech bylo vydávání časopisu z moci úřední zastaveno.

Pak už to šlo ráz na ráz. Ani deník Slovan, který Havlíček redigoval v Kutné Hoře, nebyl shledán bez vad. Cenzoři se činili, policie Havlíčka podrobovala domovním prohlídkám, a tak sám časopis Slovan vydávat přestal. Do osudného odjezdu do Brixenu mu zbývaly čtyři měsíce.

LENKA STRÁNSKÁ

Planety radí i varují

Sleva na předplatné

Předplatné Týdeníku SPIRIT

 

E-Shop

Již čtete 25 let

Fotografie 0016

Inzerce týdne

Inzerce aktuální týden

 

 

2219179
DnesDnes337
VčeraVčera498
Tento týdenTento týden3576
Tento měsícTento měsíc11704

Partnerské weby