Stranou mého rodného města se vypíná kopec korunovaný skálou, které se říká Treperka. Kdysi se prý z ní skákalo z nešťastné lásky. Za mých mladých časů chodily do mlází pod skálou dovršovat lásku – vesměs tajnou – milenecké páry. Já jsem

tam nechodil s nikým, na to jsem byl moc mladej. A blbej.

Provozovat tuhle činnost někde ve městě bylo riskantní, provalilo by se to a městské drbny by vás roznesly na kopytech. To bylo vše, co jsem chápal. A že bych byl pod Treperku rád šel s jistou osobou, o tom nepochybujte…

Jmenovala se Vilma a bydlela s matkou v sousedství domu, kde jsem s matkou bydlel já. Nevadilo mi, že už byla vdaná a dceru měla na stipendiu v zahraničí. Hlavně to byla nádherná (podle mého úsudku) ženská.

Přesvědčoval jsem se o tom každý večer, kdy chodila ve svém bytě pouze v prádle. Kdežpak by mě napadlo, že to na mě krásně hraje. Díval jsem se na ni a mučil se. Mezi domy, kde jsme bydleli, byla jen úzká ulička Drážka, prakticky na čtyři metry jsem měl to krásné tělo před sebou. To, co se stalo, jsem připisoval náhodě. Jednou večer, když jsem šel od vlaku, narazil jsem na paní Vilmu. Jak by mě mohlo napadnout, že na tenhle okamžik čekala?

Náhle jsem ji měl v náruči a její ústa na svých. Tmou zajiskřil její smích.

„Ale chlapče, vždyť ty nedovedeš líbat. Že jsi ještě neměl ženskou…?“

„Náhodou, “ pokusil jsem se dělat haura, ale splaskl jsem. „Náhodou ne...“

Smála se, ale nevysmívala.

„To se spraví. Zítra je sobota. Co kdybychom se spolu šli projít? Třeba na Treperku...“

Měl jsem na ni počkat tam, kde z vozovky odbočuje strmá polní cesta. Byl jsem tam o půl hodiny dřív a trápil se pomyšlením, že nepřijde. Třeba si ze mě jen utahovala. Přitom jsem ji miloval čím dál víc. Co to bylo jiného než láska, když jsem po ní tolik toužil? Přivítal jsem ji radostným výkřikem a líbal, líbal.

„Počkej ty divochu,“ krotila mě, ale dělalo jí to dobře.

Stoupali jsme vzhůru úvozem. Ne, že bychom se vedli za ruce, ale občas se naše dlaně dotkly a byl v tom slib.

Obešli jsme roh skály a vnořili se do mlází. Nezastavila se hned. Nechtěl jsem jí sahat do svědomí, ale očividně to tu znala. Otevřel se před námi líbezný palouček. Jenže na plochém balvanu, který trčel z mladé trávy, se vyhřívaly dvě tlusté zmije.

Vilma zkameněla, pak dostala hysterický záchvat.

„Kam mě to vedeš?!“ vykřikla, přestože to byla ona, kdo mě sem zavedl. „Chceš mě zabít hadím jedem a znásilnit? To jsem od tebe nečekala...“

Otočila se a prchala zpátky k městu. Ty dvě hadí potvory se ani nehnuly. Patrně jim to bylo fuk...

Planety radí i varují

Předplaťte si nás

Předplatné Týdeníku SPIRIT

 

E-Shop

Inzerce týdne

Inzerce aktuální týden

2011617
DnesDnes235
VčeraVčera727
Tento týdenTento týden1697
Tento měsícTento měsíc7942

Partnerské weby