(dokončení z minulého čísla)

Když my, ženy, občas umlkneme, chlapi hned zbystří. Nejprve jejich „radary“ postřehnou božský klídek, pohodu, ticho a začnou si ho užívat a vychutnávat. Nemá to však dlouhé trvání, protože větší proluka v mluvě

jejich žen většinou značí nějaký průšvih. Muž znejistí a jde se na svou ženu podívat, zda je v pořádku. Pakliže ji vidí schoulenou na gauči, žmoulající kapesník a bojující se slzami, jeho analytický a logický mozek má okamžitou potřebu přijít všemu na kloub a najít své ženě vynikající řešení.

Co je ti, miláčku? Stalo se něco? Ty brečíš? Proč brečíš?

A žena? Ta má pro ženskou logiku zcela jasnou odpověď. Nic. Nic se nestalo. Já nebrečím.

A pláče dále. To muže totálně vykolejí. Jak jako nic? Jak se nic nestalo? Přece musí mít důvod brečet? Přece musí vědět, proč brečí. Musí to mít nějakou jasnou příčinu…

A tady bacha, pánové. Žena nemusí vždy přesně vědět, proč brečí. Opravdu občas vůbec nemusí znát důvod svého momentálního žalu či pocitu smutku a osamění. Nemá cenu se snažit pátrat po důvodu a obtěžovat ji svými dotazy. Přineste jí další kapesník a po další vlně rozněžnělého brekotu vám sdělí, že jste jí galantně podali kapesník a jste nejúžasnější muž pod sluncem. Pak ji obejměte, ideálně toho moc neříkejte a čekejte. Opakuji – moc toho raději neříkejte.

IRENA HOUDKOVÁ

Planety radí i varují

Předplaťte si nás

Předplatné Týdeníku SPIRIT

 

E-Shop

Inzerce týdne

Inzerce aktuální týden

2011656
DnesDnes274
VčeraVčera727
Tento týdenTento týden1736
Tento měsícTento měsíc7981

Partnerské weby