Vím docela přesně, kdy jsem dospěl do současného stavu. To jsem kdysi jel trolejbusem z města tak narvaným, že jsem se já, stařec s těžkou nákupní taškou, sotva prodral do výklenku pro matky s kočárky. Tašku s balíkem steliva pro mého kočičího přítele jsem

si položil k nohám a opřel se o hůl. U polikliniky se vůz vyprázdnil, takže jsem se mohl posadit na volné místo. Vedle nějaké paní, také s nákupem a také s holí.

„Můžu se k vám přivalit?“ otázal jsem se slušně, protože jsem slušný člověk, i když se najdou lidé, kteří o tom pochybují…

Zdálo se mi, že jsem se setkal se sympatiemi.

„Tak koukám, co je dneska lidí, kteří potřebují hůlku,“ navazoval jsem řeč. „Vždyť i vy sama jste oholená.“

Nepochopila. „Co si to dovolujete, vy chlípníku?!“ spustila na mne. „Já, že jsem oholená? Copak jsem nějaká manekýna hambatá, která se holí, aby se mohla producírovat nahá?“

„To je omyl,“ omlouval jsem se. „Myslel jsem tím lidi, co potřebujou hůl.“

„Od vás je to jen divnej způsob dolejzání, vy jeden!“ Řekla.

„Promiňte, já vylejzám,“ ukončil jsem to nedorozumění a raději vystoupil o stanici dříve.

Z konverzace se spolucestujícími jsem byl nadobro vyléčen. Nedá se říci, že ji neprovozuji dál, ale oni o tom nevědí. Odehrává se takto: Setkají se dva staříci, já zaujímám volné místo na čtyřsedadle.

„Jak se máš, Josef?“ otáže se první. „Dlouho jsme se neviděli.“

„Ále to víš, Karle, geny se nedají vyčůrat (řekl to lidověji). Chodím brzo spát, protože se mi chce, ráno jsem ve čtyry vzhůru, pak se jen převaluju a vstát nemůžu, jsem celej zdřevěnělej, ven se mi ani nechce.“(Ale vstaneš, tak o co jde.)

„Člověče,“ notuje si s ním druhý kmet, „ty nohy, ty nohy, viď? Rád jsem chodil na Mariánskou skálu, představoval jsem si, že je tam hospůdka, dám si tam pivčo a budu koukat na tu krásu. Dneska bych tam už ani nevylez.“ (Tak choď po rovině, můžeš si dát pivčo v některý městský hospodě a na tu krásu můžeš koukat v televizi, beztak u ní dřepíš a dřímáš… Maně jsem si vzpomněl na svůj každodenní trénink, chůzi k přítelkyni, která čítá dva tisíce kroků. Troufli byste si to, vy skuhralové?)

„A voči, člověče,“ stěžuje si první stařík, „ta degenerace pokračuje, pomalu už nepřečtu ani titulky v novinách, a to mám brejle.“ (Pořiď si silnější, ale ty lituješ peněz za obroučky, viď?)

Staříci vypadali ještě docela dobře. Stěžovali si ale na doktory, že jim nevěnují dostatečnou péči. Jó milánkové, zapomněli jste, že vysoký věk je jen pro odvážné. A že vás bolí žlučník? Nežerte tlusté vepřové a je to. Jestli se s tím nedokážete vyrovnat, tak aspoň nefňukejte. Jenže to bych já přišel o svou trolejbusovou zábavu.

Planety radí i varují

Předplaťte si nás

Předplatné Týdeníku SPIRIT

 

E-Shop

Inzerce týdne

Inzerce aktuální týden

2099475
DnesDnes607
VčeraVčera552
Tento týdenTento týden6457
Tento měsícTento měsíc21261

Partnerské weby