Čtenářka Eva S. se ptá:„Duševní nevyrovnanost a psychické problémy byly prokletím rodu Wittelsbachů, ze kterého pocházela císařovna Alžběta – Sissi. Její bratranec král Ludvík Bavorský byl dokonce z tohoto důvodu zbaven trůnu a zemřel za záhadných okolností. V lednu roku 1889 spáchal sebevraždu následník

trůnu Rudolf. Byla na vině také psychická choroba?“

Musíme si říci, že tenkrát to neměly děti ze šlechtických rodin vůbec jednoduché. A císař František Josef I. jako by zapomněl na krušné dětství mezi bezohlednými zupáckými vychovateli. Rudolf byl citlivé dítě, které zbožňovalo svoji matku. Ta ovšem neustále cestovala a moc se mu nevěnovala. Navíc se bála, že duševní nemoc, která byla opravdu častá mezi jejími příbuznými, postihne časem i ji. Rudolf se jevil jako duševně nevyrovnaný, snažil se neustále zavděčit svému náročnému otci, mnoho tedy pracoval. Navíc se s ním neshodl v politických názorech.

Jeho manželství s belgickou princeznou Stefanií nebylo zrovna šťastné, a tak vyhledával náruče jiných žen, často i tzv. „z lidu“. U jedné z nich se v roce 1886 nakazil kapavkou, která tehdy ještě nebyla léčitelná. Nemoc pak „předal“ své ženě a výsledkem byla její neplodnost. Rakousko-Uhersko tedy marně čekalo na mužského následníka trůnu. Rudolf bral morfium, trpěl totiž také kloubovým revmatismem, hodně pil, byl agresivní a nedokázal se ovládat a toužil po smrti. Na onen svět se mu však nechtělo samotnému. A tak když se rozhodl spáchat sebevraždu, přemlouval nejprve svoji milenku Mizzi Caspar, která se mu vysmála. Na společnou sebevraždu mu kývla až mladičká baronesa Mary Vetser.

Nějakou formou duševní nemoci Rudolf bezpochyby trpěl. Ne nadarmo se totiž dnes lidé, kterým se sebevražda nezdaří, ocitají na psychiatrických odděleních. Tenkrát však byla jiná doba a sebevražda spolu nesla negativní společenské stigma. Už z tohoto důvodu se snažila císařská rodina pravou příčinu smrti následníka trůnu utajit.

(ls)