Staré cikánské přísloví praví: Poslouchej staré lidi, protože snědli víc chleba než ty. Staří lidé mívali skutečně v cikánských komunitách výsadní postavení. Staré ženy (phuri daj, drabarňi) se často věnovaly bylinkám a zaříkání, věštění z karet nebo čar na dlani.

Cikáni obecně věřili v sílu rituálů a zaříkání, ovlivňovala je řada pověr.

Jak poznat uřknutí?

Cikánské matky vždy pečlivě střežily své děti před uřknutím. Tradovalo se, že když si někdo malé děti dlouho prohlíží, mluví o nich a obdivuje je, může dítě dostat „zoč“, tedy může být uřknuto. Jestliže po návštěvě nebo setkání s cizími lidmi dítě dlouho plakalo, případně mělo teplotu, zimnici, jeho matka nalila do sklenice čistou vodu a zapálila dvě sirky. Pokud sirky zůstaly na hladině, bylo všechno v pořádku. Jestliže klesly ke dnu, dítě „zoč“ mělo. Pak matka vypila vodu, kde sirky plavaly, a prokletí tím zlomila. Prevencí proti uřknutí byla červená šňůrka, kterou obezřetné matky hned po narození vázaly novorozencům na ruku.

Zvyky spojené se smrtí

Mnoho cikánských zvyků a rituálů se týká smrti, pohřbů. Děsivá pověra se například pojila ke kopání hrobů. Hrob museli kopat vždy tři muži. Přitom se věřilo, že ten, který byl přizván jako poslední, tedy třetí v pořadí, do roka zemře. Vezme si ho osoba, které hrob patří. A tak se výzvy ke kopání hrobu rodiny vždy obávaly. Odmítnout ovšem nebylo možné. A existují záznamy, které dokladují pravdivost pověry. Jisté ženě v osadě na Slovensku zemřel strýc, cikánský vajda. Ke kopání hrobu byl přizván také nevlastní bratr této ženy. A ačkoli se celá rodina úpěnlivě modlila, do roka mladý muž skutečně zemřel, došlo k nehodě. Rodina se pak z osady odstěhovala.

(rid)