Sami alchymisté dbali na pravidla zformulovaná pro ně už ve 13. století německým dominikánem Albertem Magnem. Tedy: „…že mistr alchymistického umění musí být mlčenlivý a musí umět zachovávat tajemství, musí mít místo a oddělený

dům, skrytý před lidskými zraky, ve kterém musí být dvě nebo tři komnaty, v nichž se provádějí nezbytné operace s látkami...“ Pokud bychom se tedy chtěli vydat Prahou po stopách rudolfinských alchymistů, museli bychom spíše na Nový svět na Hradčanech, kde jich bydlelo povícero, k Faustovu domu, někdejšímu obydlí Angličana Edwarda Kelleyho, nebo na Ovocný trh, kde v domě měšťana Korálka bádal Polák Michal Sendivoj.

O výsledcích jejich pokusů se však můžeme jen dohadovat. V duchu pravidel Alberta Magna, a patrně také ze strachu z konkurence a ještě více ze svaté inkvizice, se žádný z mistrů hermetických nauk příliš nešířil o výsledcích svých bádání. Například John Dee raději dával přednost tajnému písmu, které se zatím nikomu nepodařilo rozluštit.

Můžeme-li důvěřovat některým zprávám, něco se přece jen našlo. Po smrti Rudolfa II. objevili v jeho sbírkách „popelavě šedou tinkturu, osmdesát čtyři centýře zlata a šedesát centýřů stříbra, slitých ve formě cihel“.

Byl to snad skutečný výsledek alchymistických pokusů? Možná ano…

(bau)