Podivný sen
Měla jsem mezi vánočními svátky nepříjemný a hodně živý sen. Zdálo se mi o dopravní nehodě. Pamatuji si jen ten, že jsem slyšela houkat policejní vůz a záchranku, viděla jsem blikající světla. Že jsem aktérkou havárie mi došlo poté, co jsem sledovala tělo, u kterého se nakláněli lidé. To tělo bylo moje, necítila jsem ale žádnou bolest, spíš strašný údiv, zmatek. Jasně jsem věděla, že jsem byla řidičkou, ale netušila jsem, kam jsem to jela, ani jak k nehodě došlo. Viděla jsem, jak zdravotníci naložili tělo do sanitky a ujížděli s ním pryč. V tu chvíli jsem cítila jediné - že musím zůstat blízko, tak jsem letěla vzduchem za nimi. A pak jsem se probudila. Nevím, co to mělo znamenat, ale vzala jsem to jako varování a za volantem jsem teď opravdu velice opatrná.
Renata G., Česká Lípa


Ztracený přívěsek
Čas od času se mi něco ztratí, někde něco založím a pak to někde zase najdu. Jistě to také znáte. Ale před časem se mi přihodilo cosi, co mi leží v hlavě a nedokážu si to vysvětlit. Mám starý přívěsek po babičce, jde o stříbrný zdobený křížek. Občas ho nosím pro štěstí v kabelce, doma ho pak zase ukládám vždy na stejné místo. Když naše firma zkrachovala, hledala jsem si novou práci. Obcházela jsem podniky i známé. Pak se mi doneslo, že jedna firma přijme novou účetní. Vidím doteď naprosto přesně, jak jsem sáhla do zásuvky před odchodem, abych si křížek vzala s sebou na pohovor kvůli té práci. Jenže když jsem ho chtěla pro štěstí před budovou společnosti sevřít v dlani, hledala jsem ho v tašce marně. Nebyl v boční kapsičce a nenašla jsem ho ani nikde jinde. Byla jsem z toho úplně vykolejená, je jasné, že to nedopadlo dobře. Byla jsem zoufalá, ale ne ani tak z toho, že místo nemám, jako z toho, že jsem ztratila svůj talisman. Doma jsem zase celou kabelku vysypala, pak jsem prohlédla i domácnost, ale křížek prostě zmizel. Utekly skoro dva měsíce, byla jsem pořád bez práce. Ale zavolal mi bývalý kolega, že už něco našel, a protože přišel v novém zaměstnání na zajímavý tip, dohodil ho mně. Vypravila jsem se tam a než mě zavolali k šéfovi do kanceláře, sáhla jsem do kabelky pro kapesník. A co se nestalo? Nahmátla jsem křížek! Byla jsem jak v tranzu a co myslíte? Práci mám! Křížek jsem zase pečlivě schovala a doteď jsem nepřišla na to, kde se „zašil“, neobjevila jsem povolený šef, nic… A bez zajímavosti není ani skutečnost, že firma, v níž jsem se původně o místo ucházela, čelí nějakému vyšetřování kvůli podvodům. A na krk to hodili nové účetní…
Čtenářka Mirka, Brněnsko


Slezské pověsti vážně – nevážně
Jak to bylo s Přemyslem Oráčem

Když Libuše slyšela, že lid chce, aby se vdala, byla smutná z jeho nevděčnosti. Řekla: „Mojí zásluhou se českého lva celá Evropa bojí, zlaté české ruce tvoří věci, které žádný jiný národ neumí a vy se mi tak odměňujete…“ Potom dodala: „Za měsíc vám sdělím své rozhodnutí.“ Když ten čas nastal, vyvedla svého bělouše z maštale a k shromážděným prorocky promluvila: „Jděte směrem západním až přijdete k vesnici s názvem Stadice. Tam uvidíte na poli sedláka, co orá. Jděte za ním, řekněte mu, že je mi Bohem souzen a stane se vladařem mým i vaším.“ Dlouho šla delegace v čele s koněm, který je vedl. Kde kdo už nadával, že se přece mohou na nějakého oráče vykašlat… Konečně uviděli Stadice, na poli zahlédli sedláka. Ten ale neoral, nýbrž ležel na poli a opřený o pluh spokojeně spal. Když ho konečně vzbudili, tu se jich optal: „Co si vzácní páni přejete?“ Na to mu vůdce družiny sdělil, co jim Libuše nařídila. On odpověděl: „To jste mě tedy ohromně překvapili. Jmenuji se Přemysl a v životě by mě nenapadlo, že já jako obyčejný synek z dědiny budu jednou pan někdo.“ Potom začal všechny zvát - na stoly nanosil mnoho dobrého jídla a pití, královsky se hodovalo. Některým poslům se zdálo chování oráče divné. Zatímco ostatní oslavovali nového vladaře, šli ti nedůvěřivější do Stadic zjistit, co je to za člověka. To, co se dozvěděli, je šokovalo. Přemysl už týden celé vesnici ve dne v noci tvrdil, že se bude ženit. Vykládal, že nevěstou bude slečna, která na svém bělouši za ním už celý měsíc tajně jezdí. Před rodáky se vytahoval: „Ta holka a já budeme vládnout téhle zemi!“ Ten den ráno Přemysl překvapil své krajany. Oblékl si národní kroj, vzal pluh, voly, stoly, židle a dobré jídlo a pití a začal za dědinou orat. „Voly z nás udělala kněžna“, nadávali chlapi z družiny. Potom si ale navzájem přísahali, že tu hroznou pravdu nikdy nikomu neřeknou…
Čtenář Eda N., Opava

Planety radí i varují

SPIRIT seznamka

SPIRIT seznamkaA

E-shop

Sleva na předplatné

Předplatné Týdeníku SPIRIT

 

Již čtete 30 let

Fotografie 0016

2501507
DnesDnes476
VčeraVčera680
Tento týdenTento týden4197
Tento měsícTento měsíc12853

Partnerské weby

apartman banner