Život Emilie
Psal se rok 1922, když 17. června v chaloupce na hranici Oldřichovic a Gut přišla na svět Emilka. Byla jedním ze 6 dětí hospodského z hostince U Háby. Na dětství vzpomínala v dobrém. Ráda vyprávěla jednu příhodu ze školních dob, kdy chodila do první třídy. Rodina neměla peněz nazbyt, Emilka byla skromně oblékaná a boty nosívala jen při významných příležitostech a v zimě. Tenkrát byl listopad a nemrzlo, děvče šlo do školy bosky, jako ostatně skoro všichni její spolužáci. V půlce vyučování se venku setmělo a začalo sněžit, učitel se podíval z okna a ptal se dětí, kdo nemá boty. Přihlásilo se jich mnoho, z 25 dětí jen 5 bylo obutých. Učitel vyučování ukončil s dovětkem, aby na druhý den děti na boty nezapomněly. Děti vyběhly ven, sníh je studil, ale jim to nevadilo.
Čas běžel a finanční krize Emilii a její rodinu rozdělila. Emilce nebylo ani 15 let, přesto musela nastoupit do služby, aby se uživila. Sloužila u své tety Kantorové, která s manželem vedla mlýn a pekařství v Oldřichovicich u Tyrki. Na tuto část svého života velmi ráda vzpomínala. Měli ji tam všichni rádi. Musela sice pracovat, ale nic těžkého ani složitého nedělala. Nejvíc ji tam fascinoval kůň, kterého Kantorovi vlastnili. Byl vysoký a černé barvy, Emilka ho ráda pozorovala. Teta jí zakázala přibližovat se k němu, protože byl neklidný a mohl by jí ublížit. Jenže pak se přece jen shodou okolností ke Giltrantovi, jak se kůň jmenoval, dostala. S tetou tehdy zrovna naložily další várku chleba do pece, když se ze dvora ozval křik a hluk, bylo slyšet, jak někdo volá, že se Giltrant splašil. Ženy vyšly před dům a spatřily, jak zvíře běhá po dvoře. Všichni se ho báli a schovávali se, kde se dalo. Jenže Emilka potají vyšla zadním vchodem na dvůr a blížila se ke koni. Když to ostatní viděli, měli strach, že ji zabije. Teta raději zavřela oči, nechtěla vidět, co se stane. Emilka se ale nebála a klidně došla ke koni. Ten jakoby poznal, že mu nechce ublížit, zůstal stát. Přistoupila až k němu a on sehnul hlavu a nechal se pohladit. Pak ho chytla za hřívu a odvedla do stáje, kde ho uvázala. Všichni jen němě zírali a kroutili nad tím hlavami.
Pak vypukla druhá světová válka a Emilie byla odvezena na nucené práce. Sloužila v jedné vesnicí u sedláka, starala se o krávy. Spala u nich, oblečení moc neměla, boty také ne, i když mrzlo. Když jí omrzaly nohy, běžela ke kravám, sedala si na žlab a své nohy schovávala a nahřívala v srsti na těle nějaké z krav. Na snídani, oběd i večeři pohůnkům gazdina vždy navařila brambory ve slupce, které si museli loupat a jedli je jen tak, zapíjeli je černou žitnou kávou (neslazenou a bez mléka). Emilie jen smutně pozorovala gazdu a jeho rodinu, jak si všeho dopřává. Modlila se, aby gazdina nechala někdy ležet chleba a odešla, aby si ukrojila alespoň malý kousek a mohla ho sníst. Jednou se jí to opravdu podařilo, prý pak měla pocit, že jí výborný perník. Po několika měsících utrpení Emilii vysvobodil telegram z domova, v němž stálo, že otec zemřel. Emilie dostala povolení odjet na pohřeb, ale všechny své věci musela nechat na statku, kde sloužila. Na městském úřadě v Třinci zasedal její strýc, ten po dlouhých dohadech s nacisty vyjednal, aby nemusela zpátky na statek. Podle oficiální verze se musela Emilie starat o nemocnou a nemohoucí matku, Emilie ale nastoupila do práce v Třineckých železárnách. Nebyla to lehká práce pro ženu, ale jí se tam líbilo. Pracovala na kontrole i na jeřábu, také na dalších místech. Zažila osvobozování Těšínska, kdy letadla spojenců shazovala bomby na Třinec a zaměstnanci železáren se při poplachu schovávali v krytech. Právě v železárnách potkala svého budoucích muže Karla. Bylo to dojemné, Karel byl o 13 let starší muž. Potkal Emilii v práci, jak chodí bosa, tak jí koupil a daroval boty. Karel byl podnikatel a majitel několika nemovitostí na Jablunkovské ulici. Tímto gestem si skromnou Emilii získal a po nedlouhém čase ji pojal za ženu. Narodil se jim syn Milan. Emilii to táhlo na vesnici, nakonec se manželé rozhodli postavit si dům v Oldřichovicich. Emilie měla jasno, kde dům chce. Už jako dítě si vybrala místo, to bylo ve Snoskach nedaleko Tyrki. Emilie dál pracovala v železárnách a pak na stavbě, Karel zase ve své práci a na stavbě, ovšem trénoval i jako brankář v začínajícím hokejovém družstvu na třineckém ledě. Za dva roky po válce se jim žilo celkem dobře, i chalupu dostavěli, jenže vládu převzali komunisté. Karlovi vzali veškerý majetek a z uznaného podnikatele udělali trosku. Mohl si vydělávat jen jako uklízeč v železárnách, což ho dovedlo k srdeční chorobě. V té době přišel na svět druhý syn, Petr. Kluci rostli, Emilie byla žena silná a žena činu, zatímco Karel chřadnul. Emilie tak ovdověla v mladém věku, zůstala sama s dvěma dětmi (Milan 9, Petr 3). Přesto syny dobře vychovala a podala pomocnou ruku i při výchově dvou vnuků. Ale to už je jiný příběh. Ti, kteří Emilii znali, vzpomínají, že chrlila pozitivní energií všude kolem. Byla to milovnice zvířat a nezkazila žádnou legraci. Od srdce věnuji tento příběh památce Emilie Namyslové, rozené Kocurové.
Dagmar N., Třinecko


Jak funguje napojení?
Už jsem si tak nějak zvykla, že se mi čas od času dějí podivnosti. Jenže v poslední době mě začal „zlobit“ mobilní telefon. Znáte to asi také - na někoho myslíte, a brzy na to vám zavolá, nebo ho potkáte. Jenže můj mobil nejspíš sám vytáčí čísla lidí, na které myslím! Stalo se mi opakovaně, že se mi večer ozvou třeba kamarádka nebo dcera s tím, že jsem jim volala, ale nebyly na příjmu, popřípadě neslyšely telefon a podobně. Samozřejmě chtěly vědět, co se děje nebo co jsem to vlastně potřebovala… Přísahám, nevolala jsem jim a rovnou také dodávám - neberu žádné léky a nejsem alkoholik. Když se mi to stalo poněkolikáté, začala jsem zjišťovat podrobnosti - jaký čas je u záznamu atd. Ověřila jsem si, že se mi to děje jen u několika málo lidí, k nimž mám silné citové vazby. Také jsem si díky svému pátrání uvědomila, že čas mého nepřijatého hovoru na jejich mobilu koresponduje s nějakým zážitkem nebo dějem, při němž jsem na dotyčné osoby intenzivně pomyslela. To jsou věci, co? Má někdo podobné zkušenosti? Jsem z toho celá tumpachová…
Miriam G., Tábor

Planety radí i varují

SPIRIT seznamka

SPIRIT seznamkaA

E-shop

Sleva na předplatné

Předplatné Týdeníku SPIRIT

 

Již čtete 30 let

Fotografie 0016

2501308
DnesDnes277
VčeraVčera680
Tento týdenTento týden3998
Tento měsícTento měsíc12654

Partnerské weby

apartman banner