Voda
Voda má, voda má, voda má... zpívají slova jedné písně. Zní mi v uších, když sedím na břehu řeky. Přivírám oči před paprsky slunce, jež se třpytivě odrážejí od jiskřící se vodní hladiny, která plyne svým nekonečným proudem celé dlouhé věky. Kolik jí už asi uběhlo, než jsem vyrostla? Už jako malá jsem tu sedávala - přesně na stejném místě u mé milované řeky Sázavy. A kdysi mi připadalo, že tahle řeka je tou největší na světě. O řadu let později se mé obzory rozšířily a já v němém úžasu pozorovala krásu nekonečného moře. Napadá mne - kolik básníků, malířů a hudebních skladatelů dokázalo vodu vystihnout překrásně poeticky? Kolikrát jsem už takhle přemýšlela o všem možném, pohled upřený na řeku? Kolikrát jsem přemýšlela, kam asi zrovna proud, který zachytilo mé oko, doteče? Určitě cestou složitou až do moří. Nesčetněkrát chtěla jsem být tou zářivou vlnkou a téct spolu s ní. Voda je živlem životodárným i zkázonosným. Voda, tolik milovaná, opěvovaná i nenáviděná. Voda, která patří k životu právě tak jako vzduch a oheň. Lidské tělo je z osmdesáti procent tvořeno z vody. Bez vody nebylo by žádného života, je nesporně nejdůležitějším faktorem veškerého žití na naší planetě Zemi. Vzpomenu-li na čirý horský pramínek, který dokáže uhasit žízeň poutníka, na jezera, řeky a nebo dravé moře, oceány, musím se v duchu těm malým i velkým tokům v úctě poklonit. Na druhé straně myslím i na extrémy vyprahlých krajin, kde není nic než sluncem rozpálený nekonečný písek, kde veškerá vegetace bez vody jen těžko vzniká. Kde písečné duny poháněné vichry ničí vše, co mají v cestě, a zároveň vytváří nekonečně krásné obrazce. Kde každá kapka vody klidně by mohla být vyvážena zlatem. Moře - ten gigantický výtvor přírody, který nikdy žádný člověk nepokořil. Vlnobití příbojů, které s démonickým hukotem donekonečna omývají útesy i písečné pláže. I zde s pokorou a láskou vychutnávám vůni mořské slané vody a v úžasu obdivuji ty nekonečné obzory, na kterých jak malinké tečky vypadají i ty největší lodě, které kdy stvořil člověk. Každá loď by jistě mohla vyprávět svůj příběh. A kolik jich jistě skončilo svou pouť na mořském dně? Voda bezpochyby dává lidem nejen život, ale i obživu, jistotu, avšak dokáže si vybírat i krutou daň. Před časem záplavy v naší zemi mne opět donutily uvědomit si, jakým že voda byla i zde ničivým živlem. Tisíce lidí přišlo během několika minut, někdy i vteřin, o své domovy. Někteří z nich dokonce o holé životy. Nespoutaný živel kalné vody trhal břehy a dral se s takovou silou, že bral s sebou vše, co mu stálo v cestě. Člověk i se svou technikou zůstával leckde bezmocný a nakonec stejně nezbývalo než odevzdaně čekat, kdy se ten obrovský tok sám uklidní, případně se vrátí do svých koryt. Neradno si s ní pohrávat a chtít vodu přemoci. Jakoby nám svým vítězstvím ukazovala, že dokáže být mocným pánem, když člověk zapomene ctít zákony přírody. Sedím na břehu řeky a přemýšlím. Kolikrát jsem už takhle seděla nehnutě, vpíjela se zrakem do klidně plynoucí řeky. Vždycky když pozoruji hladinu, cítím podobné. Zase se dostavují hluboké niterné pocity nespoutané svobody, klidu a smíření. Duše člověka je jako voda - přichází z nebe, stoupá k nebi a opět musí zpátky k zemi, věčně se měníce - zní jakési moudro, a mne jen napadá, že vodu i s jejími nástrahami musíme respektovat. Přemýšlení je nevyčerpatelným pramenem útěchy a uklidnění. Začalo pršet. Vzduch do té doby rozpálený letním sluncem se kapkami deště stává dýchatelný. Jsem opravdu příjemně unavená a šťastná zároveň za tenhle déšť, kdy voda odplaví zbytky napětí a starostí. Pozoruji obrovské bubliny, které se tvoří dopadajícími velkými kapkami. Na potemnělé hladině řeky, která si dál, jakoby nic, plyne svým tempem. Vzduch voní a déšť ustává. Kulatý zlatý míč, hřejivé slunce, se opět vyhoupl nad řeku a ještě více ji rozzářil. Z dálky ke mně doléhá veselé dětské štěbetání a smích. Hned se mi v duchu vybaví, že voda i tady pro vznik nového života byla a je zcela nepostradatelná. Voda plodová, která chrání matčin plod, aby se mohl jednou narodit nový život. Jak jsou krásné dálky s nekonečnými blankytnými obzory moří, zurčící potoky, říčky i řeky, léčivé i lesní prameny. Voda má, voda má, voda má, buď navěky pochválená. Zítra se probudíš a opět tu bude. Pro tebe, pro nás všechny, pro život...
Čtenářka Anna K. P.

Potkan
Před 13 lety jsem se chystala nastoupit do nového zaměstnání. Práce, která mě čekala, byla manuální, šlo o motání drátů do aut. Ač jsem léta pracovala v kanceláři, fyzické práci jsem se nevyhýbala. Byla jsem za ni ráda, když jsem o tu původní v 51 letech přišla. Ovšem jak se časem ukázalo, mé krční páteři, kterou jsem podle rentgenu a lékařů měla ve špatném stavu, tato práce nesvědčila. Proto jsem se nakonec rozhodla, že odejdu. Co tomu všemu předcházelo? Byl květen, měsíc lásky a svátku práce. Já byla tou dobou už nezaměstnaná a můj přítel měl 3 dny volna. Rozhodli jsme se strávit prodloužený víkend na chalupě. Po třech dnech jsme se vrátili. Jaké bylo moje zděšení, když jsem našla byt jako po výbuchu! Tašky mi vypadly z rukou, vykřikla jsem tak, že by to probudilo i mrtvého a moje hlava nebrala to, co oči viděly. V bytě nebylo nic na svém místě, jakoby tam někdo hledal důležitý dokument, jak vídáme v detektivkách. Rozházené knihy, z vrchních polic všechno leželo na zemi, kolem se válely nakousané a rozházené brambory, noviny byly rozmetané po celém bytě. Snažili jsme se to dát do pořádku, pak přítel odjel. Já se chtěla připravit na nástup do nové práce, na nový kolektiv. Podařilo se mi usnout, ale ne moc dobře, moje podvědomí pracovalo na plné obrátky. V noci mě probudil šramot a přes mou postel a přes mě přelétlo cosi černého, bylo to v mžiku pryč. Ráno mě dost velké bobky v koupelně vedle nakousaného mýdla utvrdily v tom, že mám v bytě nezvaného hosta. Byl to šok! Zavolala jsem deratizéra, byl to můj známý. Potvrdil přítomnost potkana. Nasypal jed, poradil mi, ať nechám rozsvícený celý byt a puštěné rádio, když odcházím, aby si potkan myslel, že tam pořád někdo je. Tak prý bude mít strach, nebude brouzdat po bytě a likvidovat ho. A ještě dodal, ať se modlím, aby potkan vůbec jed našel a sežral. Bylo to peklo, chodila jsem spát vyzbrojena baterkou a kladivem, kdyby mě náhodou napadl. Soused mi totiž vykládal, že i takové případy se staly. Pět dní to trvalo, ale dobře to dopadlo, nakonec jsem potkana našla po návratu z nové práce pod kuchyňským stolem bez známek života. Mám ráda zvířata, ale věřte, že tentokrát jsem byla šťastná jak malé dítě. Konečně jsem mohla klidně spát. Ale vlastně až tak klidně zase ne, protože už jsem tušila, že se budu muset poprat ještě s jedním problémem. Tím byla nová práce, kterou jsem čím dál víc řešila, zjišťovala jsem, že pro mě není. To, že jsem zvládla přežít několik dní s potkanem a později dokázala odejít ze zaměstnání, které mému tělu nevyhovovalo, se mi zdálo osudové. V bytě jsem bydlela víc než třicet let a nikdy se mi nic podobného nepřihodilo. Práce bylo málo, ale přesto jsem odešla…
Paní Jana Š.

Planety radí i varují

SPIRIT seznamka

SPIRIT seznamkaA

E-shop

Sleva na předplatné

Předplatné Týdeníku SPIRIT

 

Již čtete 30 let

Fotografie 0016

2585659
DnesDnes426
VčeraVčera874
Tento týdenTento týden4552
Tento měsícTento měsíc16023

Partnerské weby

apartman banner