Měl pan učitel pravdu?

V jednom z letošních čísel Spiritu jste otiskli zajímavý článek o discích, které v Latinské Americe nalezl profesor Jaine Gutierveze Legy a které nyní zkoumají speciální pracoviště ve Vídni. Všechny neobvyklé a překvapivé objevy i zjištění pochopitelně narušují zaběhlá vědecká tvrzení o tom, že vývoj na naší planetě probíhal od doby neandrtálců do dnešních dnů vědecko-technické revoluce. Navíc a ktualizují tvrzení záhadologa Ericha von Dänikena, který uváděné objevy vysvětluje tvrzením, že jde o důkazy, jež potvrzují fakt, že v dávné minulosti naši matičku Zemi navštívili mimozemšťané a právě jim vděčíme z mnohé předměty, které zde zanechali, a také za informace a vědomosti, které tehdejším obyvatelům planety předali. Dle názoru Dänikena toho naši předkové o vesmíru věděli mnohem více, než víme my dnes.

S přihlédnutím k daným skutečnostem si myslím, že je nutné připomenout ještě jednu teorii - názor, se kterým již v letech 1879 - 1891 vystoupil humpolecký učitel matematiky, fyziky a přírodopisu Gustav Kobliha. O co šlo? Tento učitel propagoval názory, které vyvolaly velké diskuze v tehdejší rakousko-uherské společnosti. Dle jeho tvrzení život na planetě Zemi probíhá v cyklech, které tvoří dobu 6000 let. Po uplynutí této doby dochází na zeměkouli k podstatným změnám, které mění život celé planety. Mění se především klima na kontinentech, což je provázeno nárůstem záplav, zemětřesení atd. Gustav Kobliha dokonce vyslovil názor, že při těchto změnách mění svou polohu i jednotlivé kontinenty - některé se k sobě přibližují, jiné se od sebe vzdalují. Jednou z příčin těchto změn má být skutečnost, že se v uvedené době mění poloha a rotace zemské osy.

Uváděný učitel zároveň zastával názor, že pověsti o potopě světa mají původ v cyklických tragediích, k nimž pravidelně po zhruba 6000 letech dochází. Jeho názory sice otiskly některé tehdejší rakousko-uherské noviny, včetně českých, ovšem publikované články byly kritizovány. Negativní stanovisko zaujala i tehdejší tzv. odborná veřejnost. Učenci se netajili tím, že jde o názory, jež jsou v rozporu s vědou a boží všemohoucností, Kobliha byl označován za neznaboha vysmívajícího se božím zákonům. O to větší překvapení pak vyvolalo rozhodnutí Dvorní pedagogické rady při císařské kanceláři, která Gustava Koblihu jmenovala místopředsedou pedagogické rady, která sestavovala a vydávala učebnice matematiky a fyziky pro celé Rakousko-Uhersko, včetně českých škol.

Dalo by se tedy říci, že císařská kancelář ve Vídni Gustava Koblihu rehabilitovala. Nicméně ten přestal kvůli prvotní reakci své názory na veřejnosti propagovat, omezil se pouze na to, že je žákům a studentům připomínal ve svých vyučovacích hodinách. A tady by se dalo říci, že se na něj usmálo štěstí. Mezi jeho žáky totiž patřil Aleš Hrdlička, který se později s rodiči odstěhoval do USA, kde vystudoval medicínu a později antropologii (stal se uznávaným odborníkem, byl jmenován ředitelem amerického antropologického muzea ve Washingtonu a stal se osobním přítelem tehdejšího prezidenta Rooswelta).

MUDr. Aleš Hrdlička při svých výzkumech dokázal a potvrdil celou řadu faktů, o nichž hovořil jeho učitel Kobliha. Zjistil například, že v minulosti bylo v oblasti Sibiře, Mongolska a Dálného ruského východu velmi příznivé klima, které se od dnešní reality lišilo. Spolu s ruskými odborníky také zjistil, že zde žila teplomilná zvířata, která by současné podmínky nepřežila. Mezi významná fakta je třeba zahrnout i to, že americký a asijský kontinent byly v minulosti spojeny v jeden celek, Beringova úžina v té době neexistovala a právě zde, dle Hrdličkových důkazů, přešla část obyvatel Sibiře a Mongolska na území dnešní Ameriky. K podobným závěrům došel Aleš Hrdlička i při průzkumu Sahary, která kdysi nebyla pouští, ale kvetoucí zahradou. Aleš Hrdlička se pak svému učiteli omluvil a ve svých knihách se k jeho názorům vracel, shledal je zajímavými, ačkoli jako student je považoval jen za cestu, jak udělat vyučování zajímavějším.

Co říci závěrem? MUDr. Hrdlička dokázal, že některá tvrzení Gustava Koblihy byla pravdivá, nešlo o žádné utopie. Určitou aktuálnost představují i dnes, kdy vzniká napětí v souvislosti s rokem 2012. Dá se předpokládat, že následující měsíce a roky nám dají odpovědi na to, zdali byl či nebyl Gustav Kobliha naivní snílek či velký prorok.
Václav B., Humpolec

Byla jsem anděl

Jen zvolna se probouzím a tečou mi samovolně slzy po tvářích. Uvědomuji si, že se ani vzbudit nechci, vědomě co nejvíce potlačuji v sobě vstup do reality, kam se vracím. Zlehýnka přetahuji deku na tvář…Luděk už má asi nějakou chvíli rozsvícenou lampičku na svém nočním stolku a já to světlo z ní vnímám i přes svá stále zavřená víčka. Nechci světlo, dokonce nechci, aby na mne vůbec mluvil. Nechci vstát a představa, že se budu muset postavit na nohy, mě zvláštně bolí i dojímá. Honem si vracím svůj další niterný sen. Jsem anděl.

Přes den jsem „normální“, svou pravou vizuální podobu nevidím. Jsem v jakémsi pronajatém bytě, jehož majiteli jsou starší manželé - nerudného vzhledu, mají syna a dceru. Synka vidím jen tu a tam, jejich dcera je však už dospělá a zvláštně na mne jakoby fixovaná. Vyzařuji maximální klid, pohodu a veliké porozumění i pro její stesky. Ovšem večer se měním v anděla. Klečím na všech čtyřech a celý „startovací proces“ u mě probíhá hluboce a citlivě, nelze to vlastně ani správně popsat! Klečím, jsem zcela soustředěná, pozvolna odlepuji v tom svém soustředění své nohy od země, až jsou levitující ve vodorovné poloze těla. Poté zvedám pravou i levou ruku a vznáším se tak dvacet centimetrů od země už celá ve vodorovné poloze. Zvedám se výš a výš, rukama ve vzduchu naznačuji zlehýnka cosi jako plavání. Létám chvíli v místnosti a zřejmě se měním doslova před očima, protože ta jejich dcerka mě bedlivě se zatajeným dechem pozoruje, vidím na její tváři němý úžas. Pak mi říká, že mé vlasy září, a pak vykřikne: „A ta křídla!“ Nevnímám svá křídla, nevidím je a jen se shovívavě usmívám.

Ten neskutečný klid však, který tak jasně vnímám, ta lehkost, s níž „pluji“ u stropu místnosti, i ten je nepopsatelný. Okno je otevřené, za ním už hluboká tma. Je zřejmě léto, ta holčina vylézá na parapet okna a chystá se skočit z oné vysoké budovy. Jsem andělsky klidná a jen ji upozorňuji, že tak, jak to chce udělat, se létat určitě nenaučí. Ona má čistý, smířený i odvážný pohled, naposled se ohlédne a zadívá se mi do obličeje. Pak se její nohy odlepí od parapetu a ona letí tmou. I já vylétám ven oknem a mířím pod ni. Jsem rychlejší, dopadá mi na záda - na křídla. Letíme spolu dlouho, ona křičí radostí. Míjíme domy, ulice, už je den. Právě míjíme i vysokou budovu, kde zedníci v úzkých kabinkách visí na zdech, stojí v těch úzkých prostorech jen po dvou, nechávají své práce a otáčejí hlavy. Ty, co si náhodou ještě nevšimli, upozorňují ostatní žďuchnutím a já slyším zřetelně jejich vzrušené hlasy:
„Dívej, hele dívej, anděl a ta křídla!“
Vlétáme zpátky do otevřeného okna bytu a matka, která se jen stále mračila, mění výraz ve své tváři v údiv. Lehce přistávám a stavím se pomalu na nohy. Už nechci slyšet ani obdiv ani cokoli jiného, jen krátce vysvětluji, jako kdyby šlo o samozřejmost, že to takhle prostě mám. Ve skle okna na moment zahlédnu svou hlavu. Je pokryta překrásnými lokýnkami, blond barva vlasů se však zlatavě třpytí, je to jako zlaté jiskření kolem vlasů.

Nijak mě ta vizáž ani nepřekvapuje a jen si krátce pomyslím: „Co všichni mají s těmi vlasy?“

Pak je střih a já procházím nějakým tržištěm. Pointa mého zastavení u jedné stánkařky tkví v tom, že proti ní napřahuji svou dlaň, na níž leží barevný - napůl vyhořelý - vánoční stromeček z vosku. S klidem jí pomalu vysvětluji, že ho jdu vrátit (neboť vím, že špatné svíce tam lze vracet, kvůli špatným knotům a oni že za ně vyplácejí 15 korun!), že nehoří. Oponuje, že se pletu a nechce peníze vyplatit. Místo toho otevírá ústa, která jsou doslova černou „dírou“, jen na jazyku se komíhá jakýsi malý plamínek. Bere tu mou svíci a knot zkouší v ústech zapálit. Vysvětluji jí, že se to nepodaří, že knot je špatný, žádám o vyplacení těch 15 korun. Ale ona pořád zkouší, zda „stromeček“ náhodou nebude hořet. Ten ovšem stále uhasíná, její pokusy jsou skutečně marné. K vrácení peněz se nemá a tak jí se svým až božským klidem říkám:
„Spánembohem si tedy peníze nechte…“
Stane se však nečekaný zvrat, ta žena na mne skoro s bázní pohlédne a honem začne hrabat v drobných. Vyndá dvacetikorunu a já jí do dlaně ihned vracím pětikorunu. Blábolí, že ne, že to nechce, ať to nechám tak. Já však před tím celým „ansáblem“ přecházím do své startovací polohy, zvolna odlétám…
Čtenářka Anna
 

Planety radí i varují

SPIRIT seznamka

SPIRIT seznamkaA

E-shop

Sleva na předplatné

Předplatné Týdeníku SPIRIT

 

Již čtete 30 let

Fotografie 0016

2474822
DnesDnes570
VčeraVčera593
Tento týdenTento týden1163
Tento měsícTento měsíc6452

Partnerské weby

apartman banner