Duševní proměna
Na louce zelené sám petrklíč roste, vypadá nádherně a vesele. Jak se podíváme důkladně, konstatovat můžeme, že je smutný a osamělý, jak tam sám roste. Je jak ztrápená duše.
Když duše strádá i srdce trpí, když srdce strádá je člověk sláb. Ale i přesto je tady naděje, že jednou v poušti života dorazí do oázy lásky a naplnění. Naděje, že duše bude sytá a srdce šťastné, srdce šťastné a člověk plně živ. Když se nám život mění a srdce nás táhne na široké moře, nic urychlit nejde, vše musí dozrát jako plody na stromě. Tak, jako jablko se trhá zralé, i životní změna musí dozrát, teprve pak můžeme vyplout z přístavu v neznámý kraj. Duše je jako pták volná a svobodná. Toužit může po všem, po čem srdce prahne. Když duše je spoutaná pozemskými pravidly, srdce strádá, člověk vadne jak v poušti růže zlatá. Když duše za úplňku Měsíce toulá se širým světem tam, kam srdce ji táhne, v ten okamžik člověk omládne a s nadšením se nechá unášet na křídlech pegase. Duše touží po lásce jak fialka po slunci. Srdce nás táhne v neznámý kraj, ale rozum křičí, NE! Jako zlatý déšť ve slunci září, tak i mapa našeho života v srdci skrze skulinky třinácté komnaty prosvítá, která byla zamknuta a deskami zatlučená. Jako probouzený vulkán mapa ta skrýš svou rozbila a chce ven, chce, aby duše se nechala unášet lunou a člověk kráčel v šlépějích srdce svého. Neboli pro lásku žij, pro lásku umírej. Láska je dar boží, bez lásky žít se nedá, ale láska není zbraň sobců, vydírat se jí nemá! Láska pomáhá nám ze dna povstat, když člověk je spálen na popel jako bájný Fénix, dá naději, aby duše se proměnila a šťastnou byla...
Dagmar N., Oldřichovice


Bývalá márnice
Bydlím v pohraniční moravské obci, která se kromě mimořádné délky (téměř 6 kilometrů) vyznačuje též největším počtem paranormálních jevů v širokém okolí. Aby toho nebylo málo, tak již od dob středověku má tato obec Lomnice (německy se jmenovala Lobnig) pověst místa, kde (když to mírně přeženu) straší v každém druhém domě. Jsem důchodce, nic mi nebrání nejrůznější „vidění“ a legendy sbírat. Pak sebrané materiály konfrontuji třeba s matrikami a ono se někdy i docela „rýmuje“! Sám bydlím v bývalé barokní márnici, zřízené za Josefa II., a tak si dovolím podělit se s vámi o jeden poznatek. Když jsem se do domu nastěhoval, nic nesvědčilo o jeho márniční minulosti. Pravda, až na metr silné kamenné zdi v suterénu. Dům byl údajně poprvé vystavěn německými protestanty v roce 1599 a od té doby víckrát nějakým způsobem upravován. Po vyhnání protestantů po roce 1620 se zde vařila kořalka a kolem roku 1780 byl přestavěn na obecní víceúčelové zařízení. To zahrnovalo hlavně márnici, určenou na zimní přechovávání těl umrlých, protože nebylo možné na nedalekém hřbitově u kostela sv. Jiří z důvodu umrzlé kamenité půdy a obvyklé sněhové vrstvy více než metr vysoké kopat hroby. Až když to příroda dovolila, konal se „monstrpohřeb“ pro větší počet nebožtíků najednou. Tolik kroniky. Pravda, jak se dalo zjistit, byla trochu „košatější“. Hřbitov byl dosti malý, uložení zemřelých bez evidence a nedalo se dohledat, kde je kdo pochován s ohledem na dobu tlení. Vznikaly maléry. Tehdy zavedení četníci vše hlásili, přijela zemská komise “skrze zjednání pořádku“. Pořádek spočíval jednak v ukládání nebožtíků přes nejtužší období zimy, dále byla pro obec zřízena jedna univerzální rakev - z úsporných důvodů. Pohřeb probíhal tak, že nebožtík zabalený do režného pytle byl vložen do rakve a v ní přenesen nad vykopaný hrob. Po obřadu se spodní strana truhly otevřela a tělo spadlo do hrobu. Rakev odnesli, hrob zaházeli a hotovo… vše se mohlo opakovat. V domě s márnicí byl umístěn přes chodbu i obecní chudobinec, asi aby to neměli starci a stařeny moc daleko. Místnost márnice a světnici seniorů oddělovala komůrka, v níž se pekl obecní chleba. Chlebová pec tam ostatně zůstala dodnes. K tomuto „multifunkčnímu“ baroknímu zařízení patřil ještě obecní zřízenec, který obstarával márnici, pekl chleba a vykonával dozor v chudobinci. Navíc zastával i práci ohledavače mrtvol. To on určoval „diagnózy“, stanovil, kdo z jakého důvodu zemřel. Pan farář to pak jen zapisoval do matriky. Jeho nejbizarnější byla ale funkce sledovače „procitnutí z falešné smrti“. Dle nařízení úřadů za vlády Josefa II. museli být zemřelí po tři dny sledováni, zda se náhodou neproberou k životu. V Lomnici se to dělalo tak, že se mrtvole na palec nohy uvázal provázek a druhý konec měl na palci levé ruky zmíněný obecní dozorce. Pekl chleba, poklimbávaje u teplé pece s božím darem, přitom pomocí provázku zároveň střežil případné probuzení mrtvých. Později úřední fyzik (hygienik) nařídil zazdění dveří z pekárny do márnice a probourat nové do štítu. Dozor se vyřešil tím, že byla z pekárny do márnice probourána malá oválná díra, kterou se motouz spojující tělo s pekařem protáhl. Ta díra přes metr silnou zeď se mi velmi hodila při zavádění vodovodu. Protáhl jsem přes ni odpadové potrubí. Pranic jsem nedbal na to, že kdo prý strčil do díry ruku, ucítil z druhé strany, jako by mu někdo naproti podal studenou a vlhkou ruku. Záhada. V kamenné díře jsem nic nenašel, a tak jsem to (zatím) hodil za hlavu.
Jaroslav Ch., Lomnice u Rýmařova

Planety radí i varují

SPIRIT seznamka

SPIRIT seznamkaA

E-shop

Sleva na předplatné

Předplatné Týdeníku SPIRIT

 

Již čtete 30 let

Fotografie 0016

2452818
DnesDnes134
VčeraVčera591
Tento týdenTento týden725
Tento měsícTento měsíc3764

Partnerské weby

apartman banner