Procházka po městě jednadvacátého století
Po dlouhé zimě je konečně hezky. Půl roku šedivá, ba až černá obloha se konečně vybarvila do pastelových barev. Modrých, a co víc! Zdobí ji žlutá, rozžhavená, hřejivě svítící koule, která nám předává tak potřebný vitamin D, který potřebujeme. A stejně tak potřebujeme procházku prosluněnými ulicemi nebo energii z vesmíru. Vím to, jsem léčitelka. Chodí za mnou lidé se zdravotními problémy, které jim lékaři nevěří. Myslí si, že si vymýšlejí a vysvětlují jim, že nemohou být nemocní, když jejich testy vyšly dobře. Ale oni jsou nemocní… Vyšla jsem z domu a hned za prvním rohem se mi podařilo zabránit zničení dokonalého díla některého z psích miláčků. Mám štěstí, má bota i můj organismus jsou v poslední chvíli uchráněné před tímto nebezpečím, o němž ví své jedna má klientka… Když jsem ji před půl rokem viděla stát na mém prahu, zhrozila jsem se. Vlastnila ten nejodpornější bolák kolem úst, jaký jsem kdy za svůj profesní život viděla. „Páni! Co jste dělala?“ nedokázala jsem skrýt svůj údiv. „Muchlovala jsem se se svým yorkšírským terierečkem!“ prozradila mi majitelka kuriozních mikroorganismů, které se měly čile k světu. Pomohla jsem jí. Zdárně jsme, kyvadlem, bakterie identifikovaly, společnými silami je usmrtily a jejich mrtvolky úspěšně vyloučily z těla. Dnes je paní uzdravena i z psychické újmy, kterou jsem jí pro změnu způsobila já. Jak? Nelítostným sdělením kruté pravdy. Tvrdě, bez předešlého upozornění, jsem této ženě prozradila nejstřeženější tajemství jejího pejska. Na plná ústa jsem odhalila jeho neodpustitelnou nevěru, které se dopustil docela určitě s opuštěným a pravděpodobně i tím nejhezčím exkrementem, který kdesi vyčenichal…
Nastoupila jsem do dopravního prostředku. Na další zastávce přistoupil bezdomovec. Jeho oděv má do čistoty tak daleko, jako prodavač ke své první miliardě. Okamžitě proměnil autobus v pojízdný páchnoucí septik. Začali jsme se všichni dusit a záviděli jsme řidiči, že je od nás oddělen stěnou. Kdyby nebyl, asi bychom nejeli dál, utekl by. Zatímco se cestující snažili ve svých útrobách udržet pozřené jídlo a pootvírat všechna okýnka, bezdomovec vesele ohmatával madla, usedl na sedačky a rozhazoval kolem sebe parazity, bakterie, viry nebo jenom breberky, jak nazývám tuto živou skrumáž. Nešetřil, měl jich dost, to bylo patrné na jeho hnisající kůži. Svezl se pár zastávek a vystoupil. Nastoupili další cestující a dotýkali se míst, které měl předtím „v práci“ onen taxík breberek. Dvouleté dítě svojí ručkou ohmatávalo špinavé sedadlo. Snažilo se na něj vylézt a podařilo se mu to. Matka mu za odměnu dala do jeho neumytých prstíků cukrářský piškot. Chutnal mu, sliny stékaly po pamlsku, a ten po chvíli zmizel v útrobách dítěte. Byl dobrý. Do slova a do písmene si dítko olízalo všech deset prstíků. Vím, co vím, vidím víc než ostatní, domýšlím dál než ostatní - bylo mi zle. Vystoupila jsem a se mnou i mladý pán. Zamířil si to rovnou do moderního občerstvení, koupil si hamburger a hranolky. Usedl ke špinavému stolečku, kde byl ten den snad padesátým návštěvníkem, bral si hranolky do svých neumytých rukou, hrozně mu chutnalo. Vím, co vím, vidím víc než ostatní … Šla jsem raději domů, čerpat energii z vesmíru musím chodit pouze do lesa. Tam, kde nejsou odhozené odpadky, kde není v dosahu skládka ani toxické úložiště. Doufám, že ještě kousek takové přírody najdu. Nehodlám přece být stále zavřená doma, všude jezdit autem a utěšovat se mylnou představou o tom, jak jsem ráda, že žiji v jednadvacátém století s velmi vyspělými hygienickými návyky a hygienou obecně. Potřebuji sluneční paprsky, energii z vesmíru a pohyb na čerstvém vzduchu, jinak bych nemohla pomáhat lidem, kteří jsou dle moderních přístrojů zcela zdraví.
Lenka Š., Brno


Vrozená navigace
Pampelišky žluté v trávě zelené říkají lidem, jak je krásně na světě. Ptáci na obloze vysoko kroužící říkají lidem - nechť vaše sny a přání letí do samotného nebe! Divoká zvěř toulající se lesem říká - člověče, kráčej po své osudné cestě, tvůj instinkt tě dovede do cíle určeného stvořitelem. Věř svému vnitřnímu hlasu, jak my jemu věříme, když kilometr divočinou putujeme. Jen člověk záslepen civilizačními protokoly, pravidly a řády nemíní a netroufá si nechat se životem vést vnitřním hlasem své duše, která nejlépe zná mapu jeho života. Krásu života hledáme tam, kde si myslíme, že by mohla být a ne tam, kde je. Sny a touhy zavíráme do klecí, místo abychom je nechali vzlétnout do nebe, jak divoké ptactvo, aby se nám vrátily v reálné podobě. Při cestě osudem svými negativními myšlenkami a pocity vypínáme náš instinkt a řídíme se racionálními názory, tedy opakem toho, co nám bylo jako dar dopřáno. Nebojme se využívat darů nebes a andělské ochrany. Nechme se vést vrozenými instinkty, naslouchejme svému „JÁ“´ a věřme svým vizím.
Dagmar N., Třinec

Planety radí i varují

SPIRIT seznamka

SPIRIT seznamkaA

E-shop

Sleva na předplatné

Předplatné Týdeníku SPIRIT

 

Již čtete 30 let

Fotografie 0016

2452829
DnesDnes145
VčeraVčera591
Tento týdenTento týden736
Tento měsícTento měsíc3775

Partnerské weby

apartman banner