Tajemné zvuky
Několik měsíců mě nad ránem denodenně budí v ložnici zvuky. Vycházejí z prostoru u nočního stolku vedle postele, je to jakési loupání, mlaskání. Zakřičím-li, že chci klid, nebo když praštím do stolku, vše utichne. Ale uteče den, dva a pak se to opakuje. Nepomáhá rozsvěcení svíčky, čištění prostoru mořskou solí, kropení místnosti svěcenou vodou (ta brzy všude zmizela, jen kolem postele na stěně schla několik dní)… Trochu mi pomohlo, že dávám květy měsíčku lékařského k polštáři, to zvuky ztlumilo, jsou slabší. Přemýšlím, kdo a odkud mi tohle posílá a co to znamená. Možná mi poradí jiní čtenáři…
Čtenářka z Moravy

 

Čtyřnohý přítel
Když jsem šla do důchodu, to už je 22 let, vzala jsem si domů jako společníka úplně malé štěňátko. Nebylo moc povedené, byl to kříženec vlčáka a už dost starého knírače. Ze štěněte ale vyrostl krásný pes, takový malý černý vlčák, až na to, že měl nožky trochu krátké. Celá rodina malého čertíka milovala. Byl veselý, hravý a navíc výborný hlídač. Najednou onemocněl, byl otráven, ale to jsme netušili ani my, ani lékaři. Opatrovala jsem ho deset let. Někdy to bylo lepší, jindy mu bylo hůř. Viděla jsem, že má bolesti, ale nikdo nevěděl, co mu je. Dokonce ho operovali, že to bude písek v ledvinách, ale byl to konec, už to nešlo. Trpěl a nakonec jsme ho nechali uspat. Deset let radosti i obav. Když odešel, zůstalo po něm u nás prázdno. Už jsme psa nechtěli, deset let s jedním kamarádem je dost a smutek zůstával. Přesně za 3 týdny po jeho smrti jsem se v noci probudila a kousek od mé postele stál černý pes a díval se směrem k oknu. Po chvíli byl pryč. Dost mě to vzalo. Za 14 dní jel syn do Olomouce do útulku a volal nám, že je tam malá černá fenečka. Říkali jsme si, že už dalšího pejska opravdu nechceme, přesto jsme se tam jeli podívat. A pak to přišlo. V kleci seděly tři fenky. Nejmenší, černá, seděla a dívala se na mne. Byla to přesně ona, olízla mi ruku a už ji máme 12 let. Stárne s námi, ale dala nám lásku a kus radosti, obohatila náš život, naučila mě vnímat věci, které jsem dřív neviděla.
Čtenářka D. Z.

 

Osud
Bůh chtěl mít svobodné lidi, ne otroky! Dal člověku sílu svobodného rozhodnutí, dal mu schopnost myšlení a cítění, a musí se mu proto přirozeně dostat i vyúčtování všeho, co přináší tato schopnost svobodného rozhodování. O vyúčtování se postarají zákony Boží. Nesou sobě, ve svém působení odměnu nebo trest v dozrávání a sklizni dobrého nebo zlého, co lidský duch zasel. A to v nezměnitelné spravedlnosti. Člověk má vždy jen svobodný úmysl a svobodné rozhodnutí při počátku každé věci v tom, že určuje, kam a kterým směrem má býti vedena všesíla jím proudící a uvádějící zákony Boží do pohybu. Pak musí člověk nést následky, vzniklé působením síly, která byla uvedena směrem jím chtěným. V začátku je příčina pozdějšího působení, ve svobodném rozhodnutí při tomto začátku. Svobodné rozhodnutí předchází každému zvratnému působení, tedy každému osudu. Opravdovým chtěním člověk pokaždé něco zplodí, vytvoří, v čem bude jednou - dříve nebo později - samotný žít. Kdy se to stane, je však rozdílné. Může to být v témž pozemském životě, v němž jeho chtění vytvořilo počátek zvratného působení. Stejně tak to může být po odložení hrubohmotného těla ve světě jemnohmotném, nebo ještě později opět ve hrubohmotném pozemském životě. Tyto změny nehrají žádnou roli. Člověk nosí trvale spojovací nitky ke svým výtvorům nebo osobám, jimž ublížil tak dlouho, až je jich zproštěn, tj. „vykoupen“ konečným vyrovnáním a odpykáním. Ten, kdo něco vytvořil, je vázán na svůj vlastní výtvor, i když jím obmyslil jiné. Pojal-li tedy úmysl učinit druhému něco zlého, ať již v myšlenkách, slovech nebo skutcích, „poslal“ něco do světa. Je lhostejno, zda je to viditelné či nikoli. Má to v sobě sílu a tedy i život, který se vyvíjí dále ve chtěném směru. Jak se pak účinek vyvíjí u toho, na koho byl namířen, záleží na tom, jak je dotyčný duchovně utvořen. Podle toho může být způsobena malá nebo velká škoda. A nebo mu nebude vůbec uškozeno, protože je pro člověka směrodatný pouze duševní stav. Není tedy nikdo bez ochrany vydán na pospas (duševním stavem se myslí, zda je naladěn na špatné nebo dobré vlny). Původce, jenž dal svým chtěním příčinu k určitému hnutí a jehož výtvor s ním zůstává ve spojení a po krátkém či delším putování se vesmírem vrací k němu zpět jako včela obtěžkán přitažlivostí stejnorodého, o další stejnorodé útvary je zasažen vlastním původním chtěním, svým výtvorem. Výtvor při svém pohybu vesmírem přitahuje stejné druhy, nebo je jimi přitahován. Spojením vzniká pramen síly, který soustředěnou silou působí na všechny ty, kdo svými výtvory jsou spojeni jako šňůrami se shromaždištěm stejnorodosti (hvězdy). Tímto zesílením nastává také vždy větší zhuštění až konečně vznikne hrubohmotná srážka, ve které původce musí sám prožít vše na sobě takovým způsobem, jaký chtěl a na začátku zamýšlel vůči jinému. Pak teprve může být osvobozen. To je vznik a postup tak obávaného osudu. Je spravedlivý až do nejmenšího odstínu, protože vlivem přitažlivosti stejných druhů nemůže ve zpětném proudění přinést nikdy nic jiného, než bylo původně chtěno a vysláno. Druh chtění, pro který se člověk rozhoduje, je směrodatný pro ovoce, které nakonec nutně sklidí.
Irena N., Napajedla

Planety radí i varují

SPIRIT seznamka

SPIRIT seznamkaA

E-shop

Sleva na předplatné

Předplatné Týdeníku SPIRIT

 

Již čtete 30 let

Fotografie 0016

2452808
DnesDnes124
VčeraVčera591
Tento týdenTento týden715
Tento měsícTento měsíc3754

Partnerské weby

apartman banner