Dotek smrti
Byla jsem malá, mohlo mi být 5-6 let, bydlela jsem na vsi. U sousedů měli už velmi starou babičku, která mě měla moc ráda. Skoro každý den jsme k ní s maminkou chodily, já se na ni vždy těšila. Jednoho dne jsme ji opět navštívily. Babička už vůbec nevstala z lůžka, tak jsme si k ní sedly. A já, ačkoli jsem ji jinak měla rovněž ráda, jsem u ní najednou nechtěla být. Odmítala jsem si přisednou blíž, uhýbala jsem, když mě chtěla pohladit. Všichni se tomu divili a maminka mi cestou domů vyhubovala. Bránila jsem se, že babička ten den divně zapáchala, proto jsem k ní nechtěla. Maminka se na mne i za ty řeči moc zlobila. Ta babička na druhý den zemřela. Za pár dní po pohřbu jsem vyslechla rozhovor své matky a dcery té staré paní, co zemřela. Řekla mamince: Už tomu dítěti nedomlouvejte. Ona už asi v ten den cítila z jejího těla smrt. Proto se jí zdálo, že páchne. Někdo to prý umí vycítit…“ Maminka se k tomu už pak víc opravdu nevracela. Roky ubíhaly a já tuto událost pustila z hlavy. Vzpomínky se vrátily, až když mi zemřel tatínek. To už jsem byla vdaná, měla jsem svou rodinu a navštívili nás moji rodiče. Bylo naplánováno, že u nás pobudou týden. Ale za dva dny se tatínek necítil dobře. Mimo jiné cítil bolest pravého ramene. K lékaři ale jít odmítal, tak jsme mu s maminkou rameno namazaly, vzal si prášek proti bolesti a šel si lehnout do pokoje. Po chvíli jsme se za ním šly podívat. Ležel, nespal, ale tvrdil, že je mu lépe. Nicméně dodal, že raději ráno pojedou domů. Maminka si k němu přisedla na postel a já najednou nemohla. Cítila jsem podivný nepříjemný zápach, který mi bránil, abych se k otci přiblížila. Měla jsem z toho velice divný pocit. Rodiče ráno odjeli a já pak pokoj celý den větrala. Za dva dny jsem dostala zprávu, že po příjezdu domů tatínek ochrnul na pravou ruku a do večera zemřel. A já si najednou vzpomněla, že už jsem ten zápach cítila, vzpomínky mě vrátily k návštěvě staré paní ze sousedství. Pochopila jsem, že skutečně vnímám zápach blížící se smrti a také už vím, že ho nelze vyvětrat. Zmizí sám.
Čtenářka z Ostravska


Jeskynní záhada
S přáteli jsem byla na dovolené v Moravském krasu. Procházeli jsme jeskyně a v jedné z nich se mi stalo cosi podivného. Netrpím strachem z uzavřených prostor, všude jsem byla jen jako obyčejný návštěvník, který obdivuje krápníky. Pak mě ale v jednom místě zaskočil pocit, že na mě někdo sahá! Byl to ledový závan vzduchu, který mě jakoby omotával. Okamžitě jsem místo opustila, a když mě panika přešla, vrátila jsem se tam vyzkoušet, jestli to byla jen náhoda, nebo to ucítím znovu. Neobjevila jsem žádný průduch, kterým by tam proudil mrazivý vzduch, žádný vysvětlitelný zdroj toho čehosi, ale bylo to tam. Pocity jsem měla nepříjemné, začala mě bolet hlava, bylo mi slabo, musela jsem pryč. Venku před jeskyní jsem po chvíli zjistila, že se mi tam dokonce zastavily hodinky! Bez zjevného důvodu, baterie byla měněná nedávno, nechápala jsem. Každopádně si myslím, že tam je asi silná geopatogenní zóna a velmi pravděpodobně tam zůstává i nějaká „ztracená“ duše.
Milena H., Pardubice


Věřím na andělskou pomoc
Stalo se mi vícekrát, že jsem pocítila přítomnost andělů, jejich ochrannou moc. Bydleli jsme například v domě v druhém poschodí. Ten dům měl dvě střechy, vypadal, jako by byl nastavován. Jednomu synovi byly tři roky a druhému jen pár měsíců. Mladší měl svou postýlku a staršímu jsme pořídili válendu. Vešla se právě pod okno ložnice. Nechávala jsem pootevřené okno, když šli kluci spát. Pokud v ložnici bylo ticho, tak jsem si myslela, že klidně spinkají, ale nebyla to pravda. Ten starší si okno více otevřel a lezl po parapetu! O státních svátcích musely viset prapory, a když soused pod námi prapor nasadil do držáku, kousek praporu přesahoval k nám u okna, bylo to nad tou první stříškou. Syn se po něm sápal vší mocí. Pak se mě ptaly sousedky, co to ten můj klučina na tom parapetu vyvádí. Mě polil pot, na mysl mi okamžitě přišlo, co by se mohlo stát, kdyby spadl dolů. Jsem přesvědčena, že ho něco ochraňovalo, jinak není možné, že nespadl. A děkuji dodnes všem, kteří ho tenkrát hlídali víc než já. Další zážitek mám s dcerkou, byly jí tehdy čtyři roky. Vylezla na vysokou břízku, dostala se až nahoru na ty nejtenčí větvičky. Krve by se ve mně nedořezal, tak jsem se vystrašila, když jsem to viděla. Jindy jsem jela s dětmi do Plzně za manželem v autě - trabantu. Cestou jsme natankovali benzín, ale zapomněla jsem zajistit uzávěr. Takhle jsme ujeli asi 50 kilometrů, manžel potom víčko našel vedle nádrže a moc se divil, že se nic nestalo a víčko jsme neztratili. Zrovna tak se divil, že jsme ho našli hned v prvních kasárnách, když jich bylo tenkrát v Plzni asi pět. Nikdy předtím jsem tam přitom nebyla a on mi o nich neříkal. Já se ho neptala, chtěla jsem ho překvapit. Byla to náhoda? Myslím si, že nebyla. Někdo nás musel vést i chránit. Tímto těm neviditelným mockrát děkuji.
Z. V., jižní Čechy

Planety radí i varují

SPIRIT seznamka

SPIRIT seznamkaA

E-shop

Sleva na předplatné

Předplatné Týdeníku SPIRIT

 

Již čtete 30 let

Fotografie 0016

2475708
DnesDnes297
VčeraVčera579
Tento týdenTento týden2049
Tento měsícTento měsíc7338

Partnerské weby

apartman banner