Těšínský kvítek.
Láska je souznění dvou duší. I když dva lidé nejsou spolu, jeden druhého cítí a vnímají své pocity, aniž by se za ruce drželi. Rozumí si beze slov, vše si vyčtou z očí. I když každý jiným jazykem mluví, přes to si rozumí, protože duše znají jen jeden jazyk, který je skrytý lidským uším - asi tak bych započala jednu známou legendu z Těšínska, která se váže k době třicetileté války. Roku 1641 (21. dubna) Švédové obsadili Těšín a usadili se na Piastovském zámku na čtyři roky. Měli tam základnu, z které vyjížděly švédské jednotky dobývat další oblasti těšínského knížectví. Boje byly kruté. Švédští vojáci pustošili jednu vesnici za druhou. Jednoho slunečného dne se bojem zmožení vojáci vraceli na hrad do Těšína. Potáceli se prašnou silnicí, kolem které rostly vysoké smíšené lesy. Stín jím pomáhal vydržet polední žár. Byl mezi nimi těžce raněný mladý švédský voják, na koňském hřbetě se sotva držel. Jednou rukou držel opratě, druhou ránu na prsou a v té samé dlani svíral malý bavlněný pytlík s troškou švédské zeminy. Vzpomínal na rodnou vlast - na louky, lesy, vesnice i na svou matku, která jemu ten váček dala, aby se jí domů vrátil. Kdyby se stalo neštěstí a zemřel by v boji, tak na jeho hrob měl být obsah váčku vysypán. Po několika kilometrech vyjeli vojáci z aleje a pokračovali na přímém slunci. Mladý voják nečekaně omdlel a spadl z koně. Jel jako poslední, nikdo si toho nevšiml, že zůstal ležet na prašné cestě. Jeho kůň pokračoval sám za zbylými vojáky. Mladý Švéd měl štěstí, že spadl před domem nějakého Zobystřana. Mladá jeho a krásná dcera vyšla před dům a všimla si, že tam cosi leží. Přiblížila se a rozpoznala, že se jedná o švédského vojáka. Měla strach, ale zvědavost jí nedala. Naklonila se nad ubožákem a všimla si, že ještě žije. S rodiči zraněného mladíka přenesli domů. Položili ho na dřevěnou lavici do kuchyně a blonďatá Hanka se o raněného dobře postarala, poskytla mu první pomoc. Navečer, když slunce už zapadalo za Beskydy, mladík se probral z mdlob a spatřil nad sebou sličnou Hanku, jak mu otírá čelo šátkem namočeným ve vlažném octovém nálevu. Připadalo mu, že spatřil anděla. Pak otočil hlavu a uviděl rodiče Hanky, z očí vyčetl, že nejsou jeho nepřáteli. Srdce mu napovědělo, že mu chtějí pomoci. Ve svém rodném jazyce jim poděkoval. I když mu zachránci nerozuměli, tušili, že jim projevuje vděk. Vyčetli z očí, že voják je jim za záchranu vděčný. Na druhý den voják nabral sílu a celý den byl po Hančině boku. Vyprávěli si každý ve svém jazyce o všem, co mají rádi. Den ode dne jejích láska rostla a sílila. Bylo jim spolu dobře. Ale po týdnu osud nekompromisně rozhodl. Vojáka, i když se nejprve zdálo, že se z ran vyléčil, přemohla infekce. Začal slábnout, připravoval se na odchod z toho to světa. Hanka ho držela v náručí. Z posledních sil jí podal váček s rodnou zeminou, kterou mu na cestu dala matka. Podíval se na svou milou a ona pochopila, co má udělat. Něžně přikývla a slzy jí tekly po obličeji. Voják zemřel. Jeho duše odešla na druhou stranu a s ní i láska. Jak si voják přál, tak Hanka s rodiči učinili. V hájku u cesty vykopali hrob, do něhož ostatky položili a zasypali je těšínskou půdou, kterou Hanka shora posypala švédskou hlínou z váčku. Den co den chodívala zalévat květiny zasazené na jeho hrobě, ale květiny vadly. Až za několik let vyrostly na hrobě květiny, které nebyly na Těšínsku známé. Obyvatelé je pojmenovali Těšínský kvítek. Jedni tvrdili, že je to kvítí ze Švédska, druzí, že je to kvítí lásky, které vyrostlo na důkaz velké lásky vojáka k Hance. Láska někdy chodívá vlastními cestami, které nemůžeme ovlivnit, projevuje se někdy za nepochopitelných okolností...
Dagmar N., Třinec

Nedobrovolný výlet
S dcerou máme rády hory, oblíbily jsme si Vysoké Tatry. O letních prázdninách jsme proto jezdívaly do Starého Smokovce, kde jsme se ubytovávaly v „našem“ oblíbeném hotelu (byly jsme tam asi čtyřikrát) a radovaly jsme se, že máme pěkné počasí a můžeme podnikat túry. Při našem druhém pobytu jsme si jeden večer plánovaly, kam druhý den vyrazíme. Rozhodly jsme se pro Štrbské pleso a jeho okolí. Brzy ráno jsme tam byly električkou, v obchodě nakoupily nějaké potraviny na cestu a spěchaly na lanovku. Naším cílem bylo Solisko, procházka kolem jezera. Zatímco já cestu lanovkou snášela dobře, dcerka na tom byla hůř. Dalo mi dost práce, odvést její pozornost od skutečnosti, že se vznášíme nad vrcholky stromů. Fóbie zapracovala, a tak jsme se vracely dolů pěšky, ačkoli jsme měly zpáteční lístek na lanovku. Ale nelitovaly jsme. Měly jsme krásný rozhled do kraje v údolí. Unavené jsme usedly na trávu na stráni nad Štrbským plesem a odpočívaly. Slunko pražilo, bylo bezvětří. Dívala jsem se na jezero, těšila se, jak si s dcerkou dáme zmrzlinu a nějaký studený nápoj… Ale co to, najednou Slunce zapadá, lidé od jezera zmizeli, ochladilo se. Zmocnil se mě nepříjemný pocit. A jak jsem se tak začala rozhlížet, najednou mi došlo, že je víc věcí jinak. Lesní cestu znám, to ano, ten horský hotel už jsem také viděla, ale uvědomila jsem si, že sedím na stráni u Popradského plesa a bez dcerky! Strnula jsem a vytřeštila oči, ještě před chvílí jsme spolu byly na výletě na Štrbském plese a teď jsem sama na Popradském. Co se to děje, jak jsem se tu ocitla? Zmocnil se mě zmatek, strach, neměla jsem žádné osobní věci, s dcerkou jsme se střídaly v nošení batůžku a teď ho měla na starosti ona. Vstala jsem, myšlenky mi vířily hlavou. Padala tma, vydala jsem se k hotelu na Popradském plese, že tam poprosím o nocleh a pomoc. Mobilní telefony tenkrát nebyly. Udělala jsem pár kroků a: sluníčko najednou zase svítí, vpravo se leskne hladina Štrbského plesa, všude kolem plno lidí, dcerka několik kroků přede mnou a něco říká… Byla jsem zmatená, ale nedala na sobě nic znát. Cítila jsem úlevu. Dcerky jsem se na nic neptala, nechtěla jsem v ní vzbuzovat obavy, že jsem se snad zbláznila. Ale přesvědčení, že jsem byla na Popradském plese, bylo velmi skutečné, v paměti jsem měla živý obraz prožitku. Na světě je řada zvláštností, a tak věřím, že jsem se přenesla jinam. Nevím, jak dlouho to trvalo, ale nelíbilo se mi to, už bych takové nedobrovolné dobrodružství zažít nechtěla.
Čtenářka D. K., Frýdek-Místek

Planety radí i varují

SPIRIT seznamka

SPIRIT seznamkaA

E-shop

Sleva na předplatné

Předplatné Týdeníku SPIRIT

 

Již čtete 30 let

Fotografie 0016

2473746
DnesDnes87
VčeraVčera548
Tento týdenTento týden87
Tento měsícTento měsíc5376

Partnerské weby

apartman banner