Pomoc v nouzi
Vždy jsem brala anděly strážné spíš jako pohádkové bytosti, nad jejich existencí jsem nepřemýšlela. Jednou jsem se ale náhodně setkala s paní, která na anděly nejen věřila, ale měla s jejich pomocí zkušenosti. Říkala, že pokud je o pomoc požádáme, vyhoví. O pomoc že máme žádat nahlas, nemáme zapomenout poprosit a poděkovat. Měli jsme tenkrát před dovolenou, odlétali jsme do Řecka. Poprosila jsem tedy anděly o ochranu na cestu i dobu pobytu. Z letadla vždy vystupujeme mezi posledními, nespěcháme, protože stejně potom čekáme na zavazadla. Vystoupila jsem na schůdky, a aniž bych se držela, rozhlížela jsem se kolem. Najednou jsem zakopla a silně zavrávorala. Manžel byl několik metrů přede mnou, v mé blízkosti nikdo. Už jsem se viděla, jak trávím vysněnou dovolenou v nemocnici. Náhle jsem měla pocit, jako by mne někdo zachytil. To, že jsem nespadla, bylo proti všem přírodním zákonům. V destinaci, kde jsme pobývali, bylo divoké moře a obrovské vlny. Plavat se v tom nedalo, jen jsme skákali ve vlnách. Nevím, zda jsem vyskočila pozdě, ale velká vlna mě doslova spláchla a dopadla jsem o kus dál na dno na záda. Manžel mě okamžitě vytáhl, ale já se nejen nenapila, ale dokonce ani nelekla! Od té doby na anděly strážné věřím a žádám je o pomoc nejen pro sebe, ale i pro své blízké.
Jindřiška Z., Brno


Těšínská kněžna
Kateřina Sidonie se narodila kolem roku 1550 a zemřela v roce 1594. Byla dcerou Sasko-lauenburského vévody Františka I. z Askánské dynastie (německého šlechtického rodu) a Sibily Saské z dynastie Wettinů (ze starého saského rodu). 25. listopadu 1567 se Kateřina Sidonie provdala za ovdovělého těšínského knížete Václava III. Adama (1524 - 1579). V mladém věku se jí změnil život. Založila s knížetem rodinu, ovšem v době její životní poutě běsnily války na Těšínsku i v celé východní Evropě. Roku 1570 vypukl požár na zámku v Těšíně, ten byl z poloviny zdevastován. Knížecí pár musel stavět zámek znovu. Životní styl Adama Václava byl honosný. Proto i když byl příjem do pokladny vysoký, knížectví se potácelo v dluzích. Kníže roku 1573 kodifikoval těšínské zemské právo, podle starého vzoru Opolského a Ratibořského z roku 1553. Před Kateřinou i Václavem III. stál navíc nelehký úkol - ubránit Těšínsko před nájezdy tureckých armád (1578). Své síly přesunuli k východním hranicím knížectví. Kromě obrany jejich zájem směřoval též k zámku, který chtěli přestavět na nedobytnou pevnost. Součástí plánů byla výstavba tunelu, o němž věděla jen hrstka lidí. Tunel měl mít vchod u věže Pjastovské a byl dlouhý několik desítek kilometrů. Vedl podzemím i pod korytem Olzy (Olše) a chodba ústila na nejvyšším kopci mezi obcemi Stanislavice a Těrlicko, které později pojmenovali Kostelec. Kateřina Sidonie porodila knížeti tři dcery a tři syny. Roku 1579 kníže zemřel na mor, který v té době zabil 3000 lidí z Těšínska. Obětmi moru se staly i děti kněžny, přežil jen nejmladší syn Adam Václav, v té době pětiletý. Na památku obětem moru nechala kněžna Kateřina Sidonie vystavět v Těšíně kostel Svaté Trojice. Kněžna vedla knížectví v zastoupení syna, stala se regentkou, byla to první žena na těšínském trůnu. Její srdce truchlilo po manželovi i dětech, na důkaz svého žalu nosila do konce svých dnů černé šaty. Lid svou panovnici nazýval Černá kněžna. Kromě černých šatů mněla i černé vlasy a oči. O kněžně kolovalo mezi prostým lidem mnoho pověstí, jedna z nich je i tato. Byl letní sluneční den a kněžna se svým synem odpočívala na loveckém zámečku. Procházela se v záhradě, když se ozval křik. Uviděla panské hajné, jak násilím vedou sedláka, za nimi pak běží žena a tucet dětí. Kněžna hajné zastavila a zeptala se: „Co ten muž učinil, že se k němu tak nelidsky chováte?“ Hajní odpověděli: „Milostivá paní, tento muž bude popraven, neboť pytlačil a zabil divočáka, čímž porušil zákon!“ Vtom padla kněžně k nohám žena s dětmi a prosila, aby jejího muže ušetřili. Kněžna byla dobrosrdečná a inteligentní. Zeptala se sedláka: „Jaký byl váš důvod lovu?“ Sedlák hrubým hlasem odpověděl: „Vážená kněžno, já jsem to divoké prase zastřelil, protože už deset let mi ničí úrodu na mém pozemku, kde seji obilí. Co zaseji, to mi divočáci zničí, nic nesklidím. K tomu neštěstí mám plnou chalupu hladových krků. Dnes už jsem se nemohl na to dívat, a tak jsem se provinil proti zákonu.“ Kněžna se zamyslela a obrátila se s dotazem na hajné: „Na kolik si ceníte toho divočáka?“ Oni odpověděli: Tisíc tolarů.“ Pak se obrátila na sedláka a položila jemu otázku: „Jak vysokou škodu vám černá zvěř způsobila za jeden rok?“ Sedlák sebejistě odpověděl: „Tři tisíce tolarů.“ Černá kněžna spor vyřešila jednoduše: „Ty, sedláku, zaplatíš mi do pokladny tisíc tolarů a já ti vyplatím tři tisíce tolarů za každý rok, což je třicet tisíc tolarů.“ Pak rozkázala hajným: „Pusťte ho, je nevinen, jen bránil svůj majetek.“ Sedlák odešel domů, a jak rozhodla Černá kněžna, tak se stalo. Jiná pověst se týká posledního rozloučení kněžny. Kněžna Kateřina Sidonie si přála skromný smuteční obřad. Chtěla být uložena do černé nezdobené rakve, kterou měl vézt selský vůz tažený třemi páry černých volů. Když roku 1594 životní pouť kněžny doběhla konce, byla tedy uložena do jednoduché černé rakve, kterou umístili na selský vůz tažený černými voly. Skromný průvod nikdo nedoprovázel, přesně, jak žádala. Když rakev byla na voze, někdo zavolal „Vjo!“ a voli pomalu, krok za krokem, vyšli od těšínského zámku po mostě přes Olzu. Kněžna věřila, že voli sami najdou místo, kde mají její ostatky spočinout. Voli kráčeli vpřed za doprovodu zvonů na kostele. Došli na nejvyšší kopec mezi Stanislavicemi a Těrlickem, kde se na vrcholu země otevřela a voli s vozem i rakví se propadli dovnitř. Tato pověst se šířila krajem a nikdo se neopovážil ke kopci přiblížit. V pozdější době poddaní na tom místě vystavěli kostelík a nazvali místo Kostelec. Podle historických údajů pověst o smutečním průvodu a posledním odpočinku Černé kněžny, Kateřiny Sidonie, je promyšlený a zašifrovaný vzkaz pro její potomky. Má jim naznačovat, kudy vedou a kde ústí tajné chodby, které s knížetem nechali vystavět. Byli i tací, kteří se snažili najít ostatky dobrosrdečné kněžny, ale marně. Přiřadil se k nim roku 1808 i kněz sloužící v kostelíku na Kostelci - Antonín Popp. Pověsti o Černé kněžně Kateřině Sidonii jsou nesmrtelné. Však se v kostelíku na Kostelci vždy po sv. Vavřinci v neděli scházel lid na mši, naslouchal pověstem o kněžně o jejích skutcích, o jejím zjevení v propadlišti za oltářem, na Babí hoře u hradiště nebo o staré předpovědi, že se jednou za mše zemně opět otevře a kostelík i s poutníky se do země propadne.
Čtenářka Dagmar z Oldřichovic

Planety radí i varují

SPIRIT seznamka

SPIRIT seznamkaA

E-shop

Sleva na předplatné

Předplatné Týdeníku SPIRIT

 

Již čtete 30 let

Fotografie 0016

2503697
DnesDnes496
VčeraVčera706
Tento týdenTento týden1949
Tento měsícTento měsíc15043

Partnerské weby

apartman banner