Dřevorubec
V malé beskydské obci Košařiska, rozkládající se nad potokem Kopytná, byl život horalů za Rakousko-uherské monarchie velmi těžký. Na denní chleba museli těžce pracovat. Jedním z povolání, které lidé z této obce vykonávali, bylo dřevorubecké řemeslo. Práce v lesích byla obtížná, pracovními nástroji byly sekera a ruční pila. Každý dřevorubec musel být silný, aby práci zvládl. Mnoho dřevorubců z Košařisk pracovalo v lesích hory Kozubova. Byl tam jeden muž starší a zkušený - mistr, jak mu všichni jeho spolupracovnici říkali. Měl mnohaleté zkušenosti, které ochotně nováčkům předával. Jednou při kácení hodně starého a vysokého buku zakopl a těžký strom jej zavalil, byl na místě mrtev. Pro všechny to byla těžká ztráta. Na jeho místo nastoupil nováček, říkejme mu Jura, mladý klučina z vesnice. Práce se nebál, ale než se sžil s těžkým povoláním, nějakou dobu mu to trvalo. Chlapi jej přes všechny nedostatky měli rádi. Žil se svou matkou v chaloupce pod lesem. Peněz nazbyt neměli, ale na hlad si stěžovat nemohli. Matka mladíka sloužila u bohatého sedláka a doma měla v chlévě kozu a slepičky. Kolem chaloupky byl kousek pole, bylo kde zasadit brambory, zasít obilí. Na Juru byl spoleh, ale jednou se nedostavil do práce. Bylo to v den, kdy měli chlapi plné ruce práce. Matka v poledne donesla Jurovi do lesa oběd a byla nemile překvapená, že tam syn není. Věděla jistě, že do práce odešel. Matka si myslela, že snad zamířil za svou milou. Vrátila se domů a dala máčet provaz do kbelíku, chtěla Juru potrestat za nezodpovědnost.
Čekala na něj do setmění, ale marně. Rozhodla se zajít k domu jeho milé, byla si jistá, že ho tam najde. Dorazila tam za tmy a bušila rozzlobeně na dveře. Otevřel jí otec dívky, rozespalý a udivený. Dozvěděla se, že tam Jura není a ani nebyl. Matka tomu zprvu nevěřila, ale přesvědčila se na vlastní oči. Pak dostala strach. Oběhla všechny spolupracovníky i kamarády Jury s prosbou o pomoc při pátrání. Chodili po lese a volali, ale nebyli úspěšní. Vypadalo to, že se Jura snad propadl pod zem. Jeden z mužů vyslovil nahlas svou myšlenku: „To je marné, Jura určitě odešel do světa za lepším životem.“ Na druhý den dřevorubci nastoupili na směnu. A celý den to jednoho jeho dobrého kamaráda táhlo na jedno místo v lese. Neuměl si to vysvětlit. Říkal to ostatním, ale odbyli ho s tím, že mu je jen smutno. „On se už nevrátí, smiř se s tím a raději se chyť pořádné práce, mladý“, říkali mu. Ale to něco bylo silnější. V době oběda se mladík vymluvil, že si musí odskočit. Šel na to místo, kam ho to tak táhlo. Přišel k obrovskému ležícímu ztrouchnivělému buku u cesty a vedle něj uviděl sekerku Jury. Okamžitě začal volat kolem do kola: „Juro, Juro, kde jsi!“ Bylo ticho, tak volání opakoval. A pak uslyšel zevnitř kmene stromu: „Jane, tady ve stromu!“ Jan zalarmoval spolupracovníky a společnými silami se jim podařilo Juru vytáhnout z kmene. Byl podchlazený, hladový a žíznivý. Jen co se dal trochu do pořádku, začal vyprávět: „Jak jsem chodil do lesa, zahlédl jsem opakovaně lišku, jak tu běhá s potravou. Napadlo mě, že tu má někde mladé. Hajný dobře platí, pokud mu někdo odchytí a donese liščata. Říkal jsem si, že by se mi nějaký ten krejcar hodil. Včera jsem proto vyšel dříve a vydal se na lov. Viděl jsem, jak liška vyběhla z toho kmene. Využil jsem toho a vyhrabal jsem tunel dovnitř kmene. Dříví je ztrouchnivělé, šlo to snadno. Vplazil jsem se dovnitř, bylo to jako v blátě. Našel jsem mláďata a dal jsem si je za košili Vydal jsem se zpět, jenomže jak jsem couval, nohama jsem si nahromadil do otvoru hlínu se ztrouchnivělým dřevem a zabarikádoval jsem se tu. Už mi docházel dech, když jsem uslyšel svého anděla strážného. Děkuji, Jane.“ Jura pak vzal liščata, která celou dobu hlídal, a utíkal za hajným a poté s penězi za matkou.
Čtenářka Dája z Třinecka

Čeština v Americe
Byla jsem v Kansasu u známé Peggy, když mi řekla, že její kamarádka z Missouri by se se mnou ráda seznámila. Její babička pocházela z naší země a ona se ještě s nikým odtud nesetkala. Peggy nám domluvila schůzku a hned po seznámení mi nová přítelkyně Lee řekla: „Jsi hladová?“ Moc mne to pobavilo, ale jak vysvětlit cizinci rozdíl mezi - mít hlad a být hladový? Lee se chtěla učit česky, doma mi pak ukázala učebnice češtiny vydané v Americe. No hrůza, bylo tam plno chyb, tak jsem jí řekla, aby se z nich raději neučila. Jindy jsem byla na návštěvě u přátel až na jihu Texasu poblíž řeky Rio Grande. Harry osvobozoval před lety Kraslicko, ale on ani manželka Gloria česky neuměli. Gloria však měla velkou radost, když jsem jí uháčkovala klobouk. Později mne odvezli k přátelům poblíž Houstonu, s nimiž jsem si už dlouho psala. Po válce nám posílali i balíky, ale to později bylo zakázáno. Tito přátelé měli i české příjmení - Ondráček. Přijeli jsme k nim, uvítali nás a Lydia ještě mezi dveřmi řekla: „Ale já mám jenom dva rumy.“ Moc mne to rozesmálo, řekla jsem, že se o ty rumy určitě podělíme. Lydia tím ovšem nemyslela alkohol, ale „rum“ (psáno anglicky room), což je místnost či pokoj. Byli mou návštěvou velice potěšeni a seznamovali mne i s dalšími přáteli s českými kořeny. Tak jsme vždycky poseděli, povídali si česko-anglicky a probrali vše možné. Jednou jedna ze sousedek už odcházela a povídá: „Tož, tak je to na tom světě kulovatym.“ Ano, tak je to - bez komentáře. Také jsem byla na Floridě a s přítelkyní Ann jsme se koupaly v Mexickém zálivu. Pak jsme si sedly a vybalily svačinku. V ten moment bylo kolem nás spousta racků a přímo drze se také dožadovali nějakého sousta. Jeden z nich je krotil, Ann na něj ukázala a řekla: „On je bos“. Opět mě to rozesmálo a řekla jsem: „Já jsem taky bosa.“ Tomu ale Ann nerozuměla, protože tím bos ona myslela "boss" - šéf. Pak přišla náhlá bouře a jely jsme domů přes město St. Petersburg. Tehdy jsem ale nevěděla, že právě sem emigroval W. Matuška, určitě bych ho byla navštívila. Tak kromě takovýchto zábavných českých hlášek jsem se ale také setkala s nepříjemnými. Na jednom nádraží jsem se potkala s Američany, kteří navštívili naši Prahu. Ti mi řekli, že Češi jsou hrozně sprostí a že pořád říkají „fak“. Pochopila jsem, že oni často slyšeli slovo fakt, ale už tam neslyšeli to „t“. Tím to pro ně znělo jako sprosté slovo psané „fuck“. U nás je to dost psáno po zdech, ale překládat to raději nebudu. Stejně už tu máme všude takovou čechoameričtinu, ale možná, že se dočkáme i nového obrození.
M. O., Karlovarsko

Planety radí i varují

SPIRIT seznamka

SPIRIT seznamkaA

E-shop

Sleva na předplatné

Předplatné Týdeníku SPIRIT

 

Již čtete 30 let

Fotografie 0016

2470902
DnesDnes114
VčeraVčera623
Tento týdenTento týden1317
Tento měsícTento měsíc2532

Partnerské weby

apartman banner