Prsten císaře Nerona
Legenda praví, že si císař Neron nechal vyrobit zvláštní prsten. Byl celý z ryzího zlata, osázený velkými diamanty, uprostřed s obrovským krvavým rubínem. Panovník prsten miloval, soustředil do něj veškerou svou energii. Neron byl krutý a zdatný bojovník, vynikající vůdce armády, ale zároveň i velký milovník žen. Říkalo se, že měl v Římě milenku, s níž zplodil syna. V té době bylo však nepřípustné, aby se rozvedl a oženil s jinou ženou. Na důkaz velké lásky a vděčnosti, že mu porodila syna, daroval milence onen prsten. Měla ho předat synovi, až dospěje v muže, aby ho chránil a vedl k vítězství v bitvách, k moci. Z Neronova syna opravdu vyrostl zdatný bojovník, přidal se k římské armádě. Prsten nosil pověšený na zlatém řetězu kolem krku, byl v bojích neporazitelný. Díky svým schopnostem se vypracoval až na velitele jednotky. Nezranil ho žádný meč, šíp či oštěp a pověst o moci jeho prstenu se rozkřikla světem. Každý vládce jej chtěl vlastnit. Jaký byl další osud Neronova syna, nikdo neví, ale kde se vzal, tu se vzal, objevil se tajuplný prsten u těšínských knížat. Moc šperku byla veliká, obyčejný lid o něm mluvil jen v soukromí a šeptem, lidé měli strach, aby na sebe nepřivolali temné síly. Tataři vyslali špeha, aby zjistil, kde je prsten uschován, aby se ho mohli zmocnit. Špeh v přestrojení za Turka nejprve nevzbudil podezření, prozradil se nedopatřením. Načapali ho, jak klečí pod kobylou a pije koňské mléko. Tak byl zajat i se zprávou, kterou se chystal odeslat. V ní sděloval svému panovníkovi, že získal důvěru hlavního lokaje. Popisoval, jaké slavnosti se na zámku pořádají, i to, že prsten viděl: „Lokaj mě požádal, abych mu pomohl zavěsit na strop honosný prsten na dlouhém zlatém řetězu uprostřed místnosti nad stolem. Stmívalo se, komnata se zaplnila bohatou šlechtou. V místností bylo šero, když se ale kníže dotkl prstenu a roztočil jej, prsten se rozzářil krvavě červeným světlem, což vytvářelo podivnou atmosféru.“ Špiona popravil kat a jeho ostatky byly vyvěšené v kleci nad hlavní bránou jako výstraha pro další špehy, kteří by chtěli klenot ukrást. V roce 1645 Švédi zaútočili na knížectví Těšínské. Kníže opustil panství, skryl se v Uhrách a prsten měl s sebou. Švédi tak zbytečně obrátili knížecí sídlo vzhůru nohama, prsten nenašli a objekt vypálili. Požár přežily jen věž a slavnostní komnata. Dva roky byl kníže v exilu, než se vrátil do svého knížectví. Měl velkolepé plány, věřil v magickou moc prstenu, chtěl sídlo zrekonstruovat a získat zpět moc i slávu. Nová honosná stavba měla zaujmout místo vypáleného piastovského zámku. Už tak zadlužený kníže si půjčil další peníze a chystal slavnost, v ruinách zámku se zdobil sál. A tehdy kníže zjistil, že prsten zmizel! Rozzlobený nechal svolat všechny sloužící a rozkázal, aby se rozdělili do 40 skupin. První desítka měla zapřáhnout koně, druhá voly, třetí osly a čtvrtá muly. Úkolem bylo pročesat knížectví a přivézt mnichy a kněze, aby se modlili za nalezení prstenu. Kníže také rozhodl, že pokud každá skupina nepřivede alespoň jednoho člověka, skončí ve vězení! Jedna skupina dorazila do horské vesničky Tyry. V krčmě se jim lidé smáli, že se zpráva o knížecím rozkazu roznesla krajem a všichni mniši se schovali v lesích, protože se kvůli prstenu k bohu modlit nechtějí. Pak jim ale jeden muž naznačil směr, kterým se před nedávnou dobou jakýsi mnich prý vydal. A lovci svatých mužů kus nad krčmou, vedle silnice v příkopě, opravdu objevili muže v mnišském hábitu. Probudili ho a postavili na nohy. Říkal jim, ať ho nechají spát, že musí kopat hrob, ale považovali to za opilecký blábol. Naložili ho a odvezli do Těšína. Hrobař z Tyry se probral z opilosti v neznámé místnosti. Ve druhém koutě tam klečel nějaký svatý muž s růžencem v rukách a modlil se. Hrobař se snažil rozpomenout, co se stalo. A pak přišel kníže - baculatý a zamračený. Hrobařův zanedbaný vzhled ho zarazil. Zeptal se, co je zač, připomněl mu tatarského zvěda. Hrobař se představil, ale kníže mu nevěřil a pro jistotu ho dal pod zámek do vězení. Hrobař přemýšlel, jak utéct. Jeho rozjímaní přerušil lokaj, který mu donesl Bibli. Hrobař neuměl číst, ale nechtěl se ponížit, a tak knihu otevřel. Lokaj si všiml, že drží knihu obráceně, ale hrobař mu tvrdil, že tak rychleji nalezne prsten. Lokaj ho tedy nechal, jen mu ještě oznámil, že mu přinese oběd. Hrobařovi se začalo vězení zamlouvat, bez těžké práce o něj bylo postaráno. Listoval právě Biblí, když mu lokaj donesl jídlo. Jak otvíral dveře cely, hrobař povídá: „To je ten první.“ Lokajovi se roztřásly ruce, položil tác a zmizel, ani za sebou nezamkl. Běžel za kuchařem s tím, že mnich ví, že prsten mají oni. Kuchař vzal jako zástěrku jiné jídlo a šel se za „mnichem“ podívat. Hrobař si už zase listoval Biblí a jen pronesl: „To je ten druhý.“ Kuchař tác upustil a utekl. Hrobař se divil, proč se ho bojí, když si jen počítá obědy. Kuchař byl ale za chvíli zpět. Přiznal, že prsten s lokajem vzali, žádal radu, jak jej vrátit a nepřijít o život, sliboval odměnu. Hrobař si řekl o 100 zlatých a chtěl vědět, jak se k prstenu dostali. Dozvěděl se, že ho opilý kníže ztratil, když si s ním pohazoval, že zapadl do trávy. Hrobař kuchaři poradil, ať prsten zapeče do housky a tu dá sežrat oslu, kterého má kníže rád. O zbytek ať se s lokajem nestarají. Další den se kníže ptal mnichů, ke je prsten, ale odpovědi se nedočkal. Nechal přivést i hrobaře z vězení a ten mu řekl: „Před nedávnem jste vypil víc vína, než je zdrávo, s prstenem jste si hrál na dvoře. Nevšiml jste si, že vám upadl. Váš nejoblíbenější osel ho sežral a teď je v jeho žaludku nebo střevech. Kníže slíbil, že pokud prsten objeví, dostane hrobař odměnu. Když ne, bude o hlavu kratší. Osel byl zabit a prsten se našel. Hrobař se vrátil domů o 200 zlatých bohatší. Vše se zdálo být v pořádku, jenže prsten ve střevech zvířete ztratil magickou moc. Zavěšený na řetězu už nesvítil.
Čtenářka Dája N.

Kočka mě varovala
Na zahradě jsme měli lípu, pod kterou stála lavice. Pod starým stromem jsem ráda sedávala. Letos strom nečekaně spadl, jeho kmen poničil ale naštěstí jen zahradu. Zřejmě ho nahlodal zub času a vítr z bouřek, které se naším krajem přehnaly. Každopádně jsem přesvědčená, že jsem mohla možná být i mrtvá. Zvedal se totiž zrovna vítr, vypadalo to na další přeháňku, tak jsem si chtěla dojít pro pletení, které jsem na lavici pod lípou nechala ležet. Do cesty se mi ale přimotala naše kočka Míca. Pořád velmi hlasitě mňoukala, což jindy nedělává. Zjišťovala jsem, jestli se jí něco nestalo, nebo co jí chybí, že tak vyvádí. Neshledala jsem nic a tak jsem ji nakonec už netrpělivě odstrčila, abych konečně mohla projít ven. Sotva jsem udělala před domem dva tři kroky, lípa se poroučela k zemi. Udělalo se mi mdlo. Kočku jsem pak popadla do náruče a omluvila se jí za svou podrážděnost, když mi tím svým zdržováním vlastně prokázala obrovskou službu.
Čtenářka Marie ze západních Čech

Planety radí i varují

SPIRIT seznamka

SPIRIT seznamkaA

E-shop

Sleva na předplatné

Předplatné Týdeníku SPIRIT

 

Již čtete 30 let

Fotografie 0016

2470918
DnesDnes130
VčeraVčera623
Tento týdenTento týden1333
Tento měsícTento měsíc2548

Partnerské weby

apartman banner