Na věku nezáleží!
Moc rád bych se s vámi podělil o můj životní příběh. Ačkoliv nejsem příliš stár - je mi pouhých 21 let - tak přesto si myslím, že mám více životních zkušeností než člověk po čtyřicítce, který prožívá klidný a spokojený život. Setkal jsem se už i s tím, že můj věk byl problém. Například když jsem chtěl dělat v jednom časopise poradce a věštce, a to zcela zdarma, jen jsem měl čistý úmysl pomáhat a radit lidem. Domluvili jsme se s paní redaktorkou po e-mailu, byli mým nápadem nadšeni, ale když jsem jim prozradil můj věk, tak mně napsali: „Jelikož cílová skupina našeho časopisu je trochu starší věková kategorie čtenářů, obáváme se, že by měli problém otevřeně svěřovat své problémy tak mladému člověku.“ Chápu to, ale osobně si nemyslím, že to je největší problém. Zastávám názor, že když se radí od srdce, tak je jedno, zda vám je dvacet nebo padesát. Narodil jsem se s dětskou mozkovou obrnou (DMO). Mám ochrnutou levou půlku těla, takže například si neodnesu skleničku s pitím nebo tác s jídlem a nezvládnu mnoho dalšího. Mimo jiné mám ještě těžkou vadu řeči, což z mého pohledu mě omezuje nejvíce. V porodnici mé matce řekli, že mě může dát do ústavu, protože ze mě bude „ležák“, který bude celý život připoutaný na lůžko a nevydá ze sebe ani slovo, jen skřeky. Mé matce bylo v té době necelých 20 let a musela v tomto mladém věku vykonat tak závažné rozhodnutí. Rozhodla se, že si mě nechá, v žádném případě by se mě nezřekla. Náhodou narazila na člověka, který jí ukázal Vojtovu metodu a od tří měsíců se mnou několikrát denně cvičila. Díky matce jsem se dostal tam, kde jsem teď, mohu psát tyto řádky. Prostřednictvím tohoto časopisu bych jí chtěl moc poděkovat a vzkázat jí, že ona je můj život a já jsem její život. Obětovala všechno, co má, jen pro mě a za to ji miluji nejvíce ze všech lidí na světě. Mnoho žen v jejím věku by toto nedokázalo, ale ona ano. Jiní dítě šoupnou do ústavu a to je pak opravdu nepohyblivé, protože s ním nikdo necvičí. Asi v patnácti letech jsem byl na magnetické rezonanci a lékaři zjistili, že bych správně neměl chodit ani nijak mluvit. Můj stav je jistě i Boží zázrak, který byl proveden přes mou matku. Každý kdo mě potká, tak říká, že jsem sluníčko a rozdávám radost a jiný pohled na život. Mě jinak nadpřirozené věci táhly od dětství, čím jsem byl starší, tak jsem tomu více přicházel na kloub. Půjčoval jsem si různé knihy, hledal na internetu, zajímal jsem se o čarodějnictví jako takové. Později jsem v nemocnici narazil na jednu sestřičku, která mě přivedla ke komunikaci s anděly skrze karty. Od té doby už s nimi běžně komunikuji prostřednictvím myšlenek a pocitů, občas mám i vize, které mi posílají ve snech. Vykládám z tarotových karet a vyšlo mi pár článků a příběhů. Momentálně studuji třetím rokem obchodní akademii, u toho se duchovně rozvíjím a vzdělávám, pomáhám lidem, aniž bych za to něco chtěl, je to mé poslání tady na planetě Zemi.
Richard T., Nové Město nad Metují


Kouzelný stařeček?
V loňském roce se točila TV reportáž na mém pracovišti. Šlo o kauzu, která se týká parkoviště, neustále se řeší nějaké spory s radnicí. Věděla jsem, že štáb dorazí po poledni, zatím jsem si připravovala nějaké věci. Najednou jsem zahlédla staršího muže, jak se chystá, že si sedne na trávník vedle parkoviště, kde je spousta psích výkalů. Hned jsem šla k němu a zarazila ho, nabídla jsem mu svou židli. Děda odmítal, tvrdil, že čeká, až se otevře obchod, že klidně bude sedět na zemi. Mezitím dorazil můj zaměstnavatel - tedy majitel parkoviště - a ještě jeden náš společný známý. Šla jsem se tedy postarat o další židle na sezení. Následně dorazil reportér s kameramanem. Tak jsem postavila několik židlí před svou boudu na parkovišti a jednu vpravo od nás, kde měl sedět zmíněný dědoušek. Začalo se natáčet, kameraman zabíral celou plochu parkoviště a mimo jiné mě, jak se procházím po ploše. Znervózňovalo mě to, raději jsem si sedla a dívala se na dědu, který seděl proti mně. Natáčení skončilo, starý pán poděkoval za židli, řekl, že jsem moc hodná a že už musí jít. Večer jsem pak byla doma u zaměstnavatele, že se podíváme na zprávy, jak dopadlo to natáčení. Jenže do hlavního vysílání to nedali. Tak jsem si říkala, že to poběží asi až následující den, ale to jsem nebyla doma, televizi jsem nesledovala. Nicméně zaměstnavatel mi to nahrál a poslal přes e-mail. Já na to koukla a zůstala jako opařená. Vím jistě, že kameraman natáčel celé parkoviště a zabral všechny přítomné, ovšem ten stařík na židli nebyl, ta jeho tam stála prázdná! Říkala jsem si, že to není možné, vždyť odcházel s námi až po natáčení. A pak jsem si vzpomněla, že mi tvrdil, že čeká, až se otevře obchod. Jenže tam okolo byly všechny otevřené, polední přestávku nemají. Že by nějaká zkouška z nebes? Proto říkám všem lidem: „Nechovej se k lidem špatně, neboť nevíš, kdo před tebou stojí.“
Libuše M., Ostrava


Záhadná událost
Před časem jsem si přečetl příběh pana Karla T. Šlo o zmizelé dresy fotbalistů z Kostelce nad Orlicí, já se tehdy o událost aktivně zajímal. K příběhu bych rád přidal ještě jinou podivuhodnou příhodu, která se ve stejné oblasti (Kostelec nad Orlicí, Rychnov na Kněžnou) měla stát někdy v roce 1968. Vyprávěl mi o tom můj děda a slyšel jsem to kdysi i od svého otce. Jistý řidič, který jel z Rychnova nad Kněžnou ve směru na obec Lupenice, náhle spatřil pod kopcem „Budín“ stopující jeptišku. Zastavil a ona k němu přisedla s přáním, zdali by ji mohl svést do Vamberka. Řidič souhlasil. Cestou si spolu normálně povídali. Když byli už u Lupenice, otočil se řidič k jeptišce, že se jí na něco optá. Ale ta jeptiška tam nebyla, prostě zmizela! Řidič zastavil v obavách, jestli snad náhodou nevypadla. Ale dveře automobilu byly pevně zavřené. Přesto se vrátil zpátky k Budínu, nicméně onu jeptišku už víckrát nespatřil.
Jaroslav Š., Lupenice

Planety radí i varují

SPIRIT seznamka

SPIRIT seznamkaA

E-shop

Sleva na předplatné

Předplatné Týdeníku SPIRIT

 

Již čtete 30 let

Fotografie 0016

2552715
DnesDnes354
VčeraVčera666
Tento týdenTento týden3632
Tento měsícTento měsíc2891

Partnerské weby

apartman banner