Je tu stále s námi?
Je to již přes dva roky, co zemřel můj tchán. Přestože si s tchyní několik let platili pronájem skříňky v urnovém háji na místním hřbitově, rozhodla se nakonec manželova maminka uložit urnu s popelem ve svém domě, v obývacím pokoji. Vytvořila si tam jakýsi oltář, kromě urny tam má vystavené i fotografie zemřelého manžela, květiny z pohřební kytice a další drobné upomínky. Při každé naší návštěvě jdeme dědečka „navštívit“. Sama tchyně pak vždy hovoří o tom, že s dědou komunikuje, že cítí jeho přítomnost. Při naší poslední návštěvě se mnou a manželem jela i naše dcera, tedy vnučka zesnulého. Jako pokaždé jsme vystoupali do patra, kde je obývací pokoj, abychom dědečka pozdravili. Tchyně nás následovala, a když jsme se přiblížili k urně, nahlas pronesla: „Tak jsme se na tebe přišli podívat, dědečku, pozdrav nás, zamávej nám.“ A stalo se něco neuvěřitelného. Zlatá papírová spirála, kterou je urna nebožtíka ozdobena, se rozkmitala. Trvalo to asi pět vteřin. Všichni jsme na to vyjeveně koukali. Nejprve jsem pojala podezření, že někdo z nás více vydechl a spirálu rozpohyboval, ale babička nás ujistila, že to není poprvé, že se tak děje pravidelně, když se svým mužem hovoří. Úplně mě zamrazilo, měla jsem pocit, že se i v místnosti ochladilo. Když jsme pak v přízemí o celém výjevu hovořili, vyprávěla tchyně o tom, jak s dědou hovoří, chodí si k němu pro rady, každou noc se jí o něm zdá. Bylo na ní vidět, že je takto svým způsobem šťastná. Na otázku svého syna, zda nechce přece jen uložit urnu na hřbitově, když už ji platí, razantně odpověděla, že v žádném případě. Prý až po její smrti je tam mále v urnách uložit společně.Více jsem na toto téma už nediskutovali. Máme vše nechat tak, jak to je, nebo s tím něco udělat? I když to na mě působí až morbidním dojmem, nerada bych v tchyni jitřila emoce, ublížila jí. Ale někde jsem četla článek o tom, že většina duší po smrti odchází za světlem (do jiné dimenze, k Bohu), aby se mohla znovu reinkarnovat. Některé duše však zůstávají mezi námi, obvykle kvůli nedořešeným záležitostem, nebo je tu drží nějaké citové vypětí. Nezasloužila by si dědova duše v pokoji odejít? Jak to udělat?
Čtenářka z Karlovarska

Zážitky ze hřbitova
Samozřejmě chodím na hřbitov. Nikoli pravidelně, ale tak často, abych udržela hroby svých blízkých v pořádku. Nehledám je tam, ale jsou tam pochovány jejich ostatky a zaslouží si, aby místo jejich posledního odpočinku bylo důstojné. Když mají narozeniny, je výročí jejich úmrtí, popřípadě o svátcích ovšem na hřbitov jdu, i kdyby „trakaře padaly“, abych jim tam dala květiny, zažehla svíčku. Tak tomu bylo i letos 19. června, kdy měla tchyně narozeniny. Byla to hodná žena. Když rozsvítím světla, provádím takový menší rituál, při němž děkuji zemřelým za vše, co pro nás kdy udělali (a nebylo toho málo). Stojím pak u hrobu, modlím se a myslím na ně. Najednou se mi tam šikmo nad hlavou objevila má duše! Nebyly to žádný průsvitný duch nebo třeba mlhovina, ale úkaz člověka z masa a kostí. Postava měla kaštanové vlnité vlasy až na ramena, takové, jaké jsem kdysi nosila, červené rty a nesmírně překvapený výraz v tváři. Stačila jsem si jen pomyslet: „Kam jdeš a ke všemu na hřbitově?“ V ten okamžik výjev zmizel. Podotýkám, že má duše byla mladá! Četla jsem knihy Raymonda A. Moodyho Život po životě, Úvahy o životě po životě i Světlo po životě a další literaturu, zabývající se opuštěním těla duší, ale nikde nebylo popsáno, jak duše vypadá. Abych to uvedla na pravou míru, ještě dodám, že nepiji, nekouřím, neberu drogy ani prášky, které by navozovaly halucinogenní stavy. Nebylo mi nevolno ani před tím, ani potom a do dneška netuším, co to mělo znamenat. Je mi 84 let, na hřbitov jsem jela na kole a na kole jsem také zase dojela v pořádku domů. Nicméně se hřbitovem mám spjaté i další události. Loni na podzim jsem měla velké starosti, a když jsem stála u hrobu, kde jsou pochováni rodiče, dědoušek, můj manžel i má první snacha, pomyslela jsem si: „Kdybyste mi, drazí, mohli pomoci…“ Naše hrobka je u hřbitovní zdi, kterou, samozřejmě, každý majitel hrobu musí udržovat. Omítka za naší hrobkou je štuková, perfektní, bez trhlin. Bylo po dešti, zeď byla vlhká a najednou se na ní objevila hlava Krista s vlasy na ramena, vousem, zavřenýma očima. Byla tak zřetelná, šokovalo mě to. Postupně obraz slábl, ale poněvadž vím, kde se objevil, stále ho tam vidím. Před měsícem jsem dostala časopis z Rakouska, byly v něm vědecky rozebírány úvahy o pravosti Turínského plátna. Byla tam jednak postava celého Krista a jednak jeho hlava po ramena. Ačkoli jsem o Turínském plátnu již před delší dobou četla, nebylo tam vyobrazení. Netušila jsem, jak jeho hlava vypadala. Na hřbitovní zdi byl a dosud zůstává identický obraz. Jiná nevysvětlitelná příhoda se mi stala u hrobu pana pátera Ferdy, známého léčitele, nesmírně laskavého člověka. Kvůli vnučce jsme za ním s manželem jezdili do Újezdce u Klatov, kde v domově důchodců, v němž o staré lidi pečovaly řádové sestry, vykonával funkci duchovního. Když se přestěhoval do našeho města, byly návštěvy kvůli příslušníkům rodiny u něj časté. Tím vznikl mezi námi přátelský vztah, mohla jsem kdykoli přijít a nikdy mne on ani sestra, která mu vedla domácnost, neodmítli. Proto z vděčnosti, jsem-li na hřbitově, zapaluji vždy svíčku i na jeho hrobě. Hoří jich tam pokaždé hodně, chvilku postojím, poděkuji. Ten den bylo sychravo, na hřbitově nikdo nebyl. A najednou z mého srdce vedl oblouk sestávající ze samých trojúhelníků, k němu do hrobu. Úkaz trval okamžik, viděla jsem ho jasně. Jak se ale přiblížil jakýsi pán, úkaz zmizel. Nevím, co to mělo znamenat, ale stále ten oblouk ze samých těsně k sobě poskládaných trojúhelníků vidím.
Čtenářka z Plzeňska

Planety radí i varují

SPIRIT seznamka

SPIRIT seznamkaA

E-shop

Sleva na předplatné

Předplatné Týdeníku SPIRIT

 

Již čtete 30 let

Fotografie 0016

2470902
DnesDnes114
VčeraVčera623
Tento týdenTento týden1317
Tento měsícTento měsíc2532

Partnerské weby

apartman banner