Když se kontinenty, včetně svých pobřežních šelfů, seskládají k sobě, jde to překvapivě dobře. Tak vznikla hypotéza, že pevnina byla dříve víceméně jednolitá. Kdyby ovšem byla veškerá pevnina excentricky umístěna na jedné straně zeměkoule, co by to udělalo s odstředivou silou? Nebo spíše - co by udělala odstředivá síla s takovou Zemí?
Na konferenci „Mezinárodní kolokvium o expanzi Země“ konané v Německu v roce 2003, vědci na skleněných modelech dokázali, že když se kontinenty seskládají k sobě, vznikne víceméně koule. Taková „Prazemě“ by měla ale zhruba o 35 % menší poloměr než současná Země. A kam se poděla voda? Pravděpodobně pokrývala většinu pevniny, takže suché země bylo poměrně málo. Naopak bylo mnoho mělkých šelfů s teplou mořskou vodou.
Tuto teorii podporují i oceánografická měření echolotem (přístroj sloužící k mapování vodního dna), ze kterých vyplývá, že v hlubokých částech oceánů jsou jen malé vrstvy sedimentů, což vůbec neodpovídá současné rychlosti eroze. Správně by masy sedimentů na oceánských dnech měly být masivní, ale tak tomu není.
Jedním z možných vysvětlení je, že po vesmírné srážce naší planety s jiným tělesem došlo k popraskání, oddělení a vynoření kontinentů a současně k posunu zemské osy.
Pro tuto hypotézu svědčí řada vědeckých argumentů.
Například je zde otázka gravitace. „Malá Země“, jejíž hmota by byla umístěna blíže ke středu a naopak povrch by byl z velké části pokryt vodou, by měla gravitaci o něco nižší, než je tomu teď. To by ve spojení s velkým množstvím mělčin umožnilo existenci obrovských těl dinosaurů. Nižší gravitace a množství mělčin by vysvětlilo, proč se jejich těla nezhroutila pod vlastní vahou. V současné době nemůže být suchozemské zvíře o mnoho větší než slon právě proto, že by ho jeho vlastní váha zničila. Z tohoto pohledu může být i stále diskutovaná dávná existence obrů logická a vcelku vysvětlitelná.
Ruský oftalmolog Prof. E. Muldašev dospěl po mnohaletém studiu měřitelných parametrů tvarů očí k zajímavým závěrům: např. původní místo „vzniku“ současného člověka umístil zhruba do oblasti Tibetu. Podařilo se mu získat fotografie očí, které jsou známy především ze stúp v Káthmándú. Pustil se do jejich zkoumání z pohledu oftalmologa a zjistil, že tyto oči nepatří člověku současné rasy. Tvar horního víčka je odlišný. Je zde malé prohnutí směrem k dolnímu víčku. Takové uspořádání by mělo význam jen tehdy, pokud by se člověk pohyboval nejen na souši, ale musel by i rychle plavat ve vodě. Vychlípení víčka by při rychlém pohybu ve vodě chránilo rohovku, ale nedovřené okraje víček by umožňovaly periferní vidění, které by pro orientaci při plavání postačovalo. Kraje očí mají zdůrazněné velké slzné váčky, které by umožňovaly dostatečné ošetřování odhalené okrajové části očí.
O tom, že je člověk svým rozložením podkožního tuku podobný vodním savcům a nikoliv lidoopům a suchozemským savcům obecně, se opatrně mluví již několik desetiletí (např. Desmond Morris). Člověk má pod kůží uloženo asi 30 % tělesného tuku. U primátů taková vrstva naprosto chybí, ale u vodních savců je běžná. Funguje jako tepelná izolace, ovšem pouze ve vodě. Dalším zajímavým faktem je, že všichni suchozemští savci mají ústa spojená s jícnem a nos s průdušnicí. Což znamená, že na rozdíl od člověka mohou pít a dýchat současně. Naopak pro člověka je polykání docela nebezpečná činnost, protože může sousto vdechnout a zadusit se. Rozhodně to není žádná evoluční výhoda, pokud člověk žije na souši. Ale pokud by větší část života trávil ve vodě, pak by to výhodou bylo. Podobnou záhadou je i důvod pro ztrátu srsti. V savaně by to žádná evoluční výhoda nebyla. A pozoruhodné je i to, že chloupky na zádech jsou uspořádány aerodynamicky tak, jako u vodních savců. Stejně tak vzpřímená chůze na zemi moc výhod nepřináší, ale ve vodě umožňuje držení hlavy nad vodou při brodění.
Existence obrovských ploch mělkých teplých šelfů by tuto část evoluce mohla vysvětlit.
V současné době se kontinenty pomalu pohybují rychlostí v řádu centimetrů na rok. Pokud bychom tuto rychlost vzali jako konstantu a extrapolovali ji do minulosti, museli bychom konstatovat, že tento pohyb začal před stovkami miliónů let. Proč by ale rychlost pohybu měla být konstantní?
Podle některých vědců (např. H. J. Zillmer) by ale taková změna zemského povrchu mohla proběhnout v souvislosti s kolizí velmi, velmi rychle. Současná rychlost pohybu kontinentů je už jen dlouhodobou, pomalou setrvačností.
Zajímavé je i to, že v legendách všech starých mezopotámských náboženstvích (asyrské, sumerské i babylónské) byla původně naším domovem vodní planeta zvaná Tiamat, matka vod. Její tvář se změnila potom, co do ní narazil zlý bůh Marduk (planeta Nibiru). Po srážce, která měla být opakovaná, došlo podle mýtů k vytvoření Země a jejích kontinentů a ze zbytku Tiamat vznikl Měsíc. Podle Zacharia Sitchina obíhá planeta Nibiru stále kolem Slunce, kolmo na rovinu, ve které obíhají naše planety, a to v periodě asi 3600 let. Podle něj a dalších badatelů čas dalšího křížení drah právě přichází.
MUDr. Barbara Kubešová

Planety radí i varují

SPIRIT seznamka

SPIRIT seznamkaA

E-shop

Sleva na předplatné

Předplatné Týdeníku SPIRIT

 

Již čtete 30 let

Fotografie 0016

2433194
DnesDnes188
VčeraVčera729
Tento týdenTento týden3312
Tento měsícTento měsíc3312

Partnerské weby

apartman banner