Platón kdysi řekl, že člověk, který neumí tančit, je nevzdělanec. Tanec je jednou z nejpřirozenějších forem pohybu a lidské tělo mnohdy sděluje a prozrazuje mnohem víc než slova. V historii měl tanec různé postavení. Býval - a leckde ještě je - součástí bohoslužeb, rituálů, obřadů. Křesťanství ho však nejprve označilo za boha znevažující aktivitu. K rozvoji tanečních technik a baletu došlo za Ludvíka XIV., další rozměr dala později tanci proslulá americká tanečnice Isadora Duncan, průkopnice moderního výrazového tance. Po ní přišly další osobnosti, které navázaly na základní myšlenku, že všechny city a pocity lze vyjádřit pohybem, gesty. Ve čtyřicátých letech dvacátého století pak začaly vznikat terapie zaměřené na tělo, které proklamovaly svobodné sebevyjádření, zrodila se taneční terapie. V současnosti existují různé varianty tanečních terapií. Mezi ty méně obvyklé patří tanec ve tmě, který propaguje Zuzana Pipková.
Jak jste se k této terapeutické metodě dostala?
Před třemi lety jsem strávila týden ve tmě. Byl to pro mě silný prožitek, bylo to o Velikonocích a já „shodou náhod“ procházela jakýmsi osobním znovuzrozením. Uvědomila jsem si, jak jsou pro nás zrakové vjemy podstatné, jak moc ovlivňují činnost mozku a tím naše vnímání. Tak přišel nápad spojit spontánní tanec s tmou. Vlastně mě k tomu ponoukla kamarádka, která má samé skvělé vizionářské nápady. Pracovala jsem v té době v Divadle Kampa, kde se prostor dal krásně zatemnit, a tak se zrodil „tanec ve tmě“.
V jakých případech ho lze terapeuticky využít, v čem je nám nápomocen, co v nás vyvolává či aktivuje?
Když tančíme ve tmě, náš mozek je ochuzen o zrakové vjemy, které jinak tvoří většinu podnětů. Máme možnost rozšířit své vnímání skrze jiné smysly. Ve tmě se v procesu tance můžeme dostat do větší hloubky. Už symbolika tmy vypovídá o potkání se s tématy, která jsou hluboko v našem nitru - se stinnými, potlačenými nebo dosud neobjevenými stránkami naší osobnosti. Tanec vždy provází určité téma - čtyři živly, tři roviny bytí, mužská a ženská energie... Účastníci mají možnost ho prožít skrze pohyb a následně prožitky integrovat, což je důležitý krok při závěrečném sdílení. Během tance ve tmě vzniká mezi účastníky interakce, což může být zajímavé třeba pro uzavřené kolektivy či partnerské páry. Často jsou nám odkryta vztahová témata, kterých si běžně všímáme omezeně. Také celkové vnímání prostoru a času je ve tmě jiné. V ní rozšiřujeme a zintenzivňujeme své cítění a vnímání na všech rovinách. A procesem spontánního tance, prohloubeným tmou, se mohou uvolnit také blokace, které způsobují fyzické problémy a nemoci, tanec může být lékem.
Jaká hudba tanec ve tmě provází?
Používám reprodukovanou hudbu napříč hudebními žánry tak, aby ladila s tématy.
Je určen tanec jednotlivcům nebo i větším kolektivům, tančí pouze ženy nebo i muži?
Velikost skupiny se odvíjí od velikosti prostoru, kde se tanec koná. Je třeba, aby každý měl dostatek místa pro pohyb a nebyl podvědomě omezen tím, že je účastníků moc. Pro mnoho lidí je tma pobídkou ke spontánnímu pohybu, spouštěčem vnímání vlastního těla a prožitku, který tanec přináší. Je to jiné mít šátek na očích a stále vědět, že „jsem vidět“, než být opravdu ve tmě. Tančit může každý, muži i ženy. Je tedy pravda, že k tanci, jako cestě duchovního růstu, mají přirozeně blíž ženy, nicméně je pro každého.
Děkujeme za rozhovor. (zem)
Kontakt: Zuza Pipková - tel. 777 290 993, www.hravehlasy.cz, www.divozena.cz