Rejdiště duchů
Sedm kilometrů od bývalého královského města Sušice se nachází malá obec Mokrosuky, kterou protéká říčka Ostružná. Málokdo by řekl, že se v tomto klidném a poměrně málo navštěvovaném koutu Šumavy nachází několik
záhadných míst.
Zámek Mokrosuky
Zámek byl letos poprvé v historii otevřen veřejnosti. Původně na jeho místě stávala vodní tvrz, pravděpodobně již roku 1421, kdy hejtman Jan Žižka přišel při obléhání nedalekého hradu Rabí o oko. Roku 1579 odkoupil Mokrosuky od velhartického panství Volf Gothart Perglar z Perglasu a zahájil výstavbu renesanční tvrze. Jeho syn Otakar se zapojil do stavovského povstání a při postupu katolické armády do jižních Čech tak na zámku pobývali vojáci španělského válečníka dona Baltasara de Marradas, jenž byl v císařských službách. Podle všeho na zámku bloudí duše nešťastných válečníků. A nejen těch. Roku 1628 totiž zámek získal další velký bojovník, don Martin de Hoeff-Huerta. Ten z výnosu panství financoval vlastní pluk, který byl na zámku rovněž občas ubytován.
Záhadné zvuky
Jeden ze synů současného majitele zámku se jednou vracel velmi pozdě domů. Ač tu jindy v noci býval klid, slyšel mužský smích a zvuky připomínající hostinu. Jelikož na duchy a jiné podobné tajemné jevy nevěří, šel si lehnout s tím, že někdo z rodiny asi pořádá nějakou oslavu. Ráno ale zjistil, že nikdo o ničem takovém neví. Nemohl uvěřit tomu, že všichni spali.
Kdo bloudí po arkádách?
Na zámku jsme se ženou přespávali a měli tak možnost okusit jeho tajemnou atmosféru. Po setmění jsme sami seděli na zámeckých arkádách, když se ozval zvuk připomínající šouravé kroky a současně ze zamčené muzejní expozice zazněla rána, jako kdyby něco upadlo. Nutno podotknout, že v tu chvíli jsme ještě místní pověsti neznali, takže nás nijak neovlivnily. Ale ten večer se stala ještě jedna zvláštní věc. Když manželka myla ve společné kuchyňce nádobí, náhle bliklo světlo a následně se nám již nepodařilo přes opakované pokusy rozsvítit. Jaký pak byl náš údiv, když posléze hosté z jiného pokoje v kuchyňce bez problémů rozsvítili.
Ze zážitků majitele…
Druhý den jsme se po oficiální prohlídce zámku dali do řeči se sympatickým majitelem, který je současně i průvodcem. Vyprávěl nám, že sice na paranormální jevy moc nevěří, přesto se občas setkává s tím, že na opuštěných arkádách slýchá kroky. Poprvé si prý myslel, že si z něj někdo tropí žerty, a tak docela rázně na neznámého křikl, ať toho nechá. Jenže nikdo tam nebyl. Entita, která se tam zdržuje, zřejmě není agresivní a majitel jí přezdívá „šoural“. Může se prý jednat o dona Martina de Hoeff-Huertu, jenž hledá svoji dceru, kterou kdysi zapudil. To by mohlo mít souvislost s další místní legendou – o Bílé paní.
Co vypráví pověst?
Na zdejší tvrzi žil podle legendy bezcitný a pyšný pán. Zapudil svoji dceru, protože odmítla panského nápadníka a zamilovala se do mladíka ze vsi. Po čase dolehly na rytíře výčitky a dal svou dceru hledat. Ale marně. Lidé ze vsi tvrdili, že se její přízrak objevuje u staré lípy, že se její nešťastná duše do stromu vtělila. Tato přibližně šestisetletá lípa velkolistá s obvodem kmene 835 centimetrů a výškou 27 metrů roste dodnes na západním okraji vsi před bývalým hospodářstvím u silnice směrem na Hory Matky Boží, v nadmořské výšce 535 metrů. Mohutné kořenové náběhy přerůstají nízkou zídku terasy a podepírají tak mohutný kmen, v němž je malá kaplička. Zjevení mířící ke stromu se tu podle místních obyvatel ukazuje dodnes. Když prý lípu před časem navštívila jistá senzibilka, u kmene stromu její kyvadlo velmi silně reagovalo.
Tajemný menhir
Při zemních pracích byl u zámku nalezen povalený menhir. Málem byl odvezen pryč, ale současného majitele zámku kámen zaujal, a tak ho nechal vztyčit na zahradě. Jeden z místních občanů nadaný vnímavostí tvrdí, že jde pravděpodobně o menhir z doby bronzové a dodnes vyzařuje silnou energii. Kameny na Šumavě se zabývá například Ing. Pavel Kozák, který o nich napsal několik článků i knih. Oslovil jsem ho a na kámen se zeptal. Odpověděl mi, že z fotografie je zřejmé, že je „živý“. Jeho původ odhadl na dobu asi 3 000 let př. n. l.
Lešišovská lípa
I okolí zámku je plné tajemství. Vedle se nachází rybník se dvěma křížky, které připomínají tragickou událost. Utonula tu žena, jejíž syn začal poté pít a také se nakonec v rybníku utopil. V blízkosti vlakové zastávky může citlivé jedince zamrazit. Tam bylo na konci II. světové války zastřeleno jedenáct německých vojáků a jejich těla byla pohřbena až po dvou dnech. Byla zahrabána poblíž nádraží. Duše zastřelených asi nenašly klid. U křižovatky silnic z Mokrosuk a Lešišova stával dub vysoký 19 metrů, s obvodem 470 centimetrů, starý přes 400 let. Podle pověsti byli pod tímto stromem v 17. století pohřbeni Švédové. Jisté je, že nedaleko byly pochovány oběti moru ze Sušice. Proto se místu říká Na Hřbitově nebo také U Svítivých hlav. To podle toho, že se tady prý dodnes občas v noci zjevují kostlivci a v jejich lebkách září ohnivé oči. V srpnu 2005 ale zničil památný strom blesk a na jeho místě byl vysazen strom nový. Otázkou je, zda bude nehmotným bytostem sloužit tak dobře jako jeho předchůdce. Nedaleko se pak nachází další magický památný strom. Lešišovská lípa je třetí nejmohutnější lípou malolistou v západních Čechách a je rovněž spojená s paranormálními jevy. Dříve u ní strašilo. Za šera v její dutině mizely přízraky a byla útočištěm pašeráků a loupežníků.
Petr Matura
