Přízraky z kostela sv. Jana v Žitavě

V dobách, kdy v Žitavě ještě stával původní kostel sv. Jana (Johanniskirche), býval čas od času u zvonu na věži vídán františkánský mnich. Sahal po laně, jako kdyby chtěl na zvon zazvonit. Předtím si však ještě sundal kutnu, aby mu

během zvonění nepřekážela. Mnicha zpozoroval skutečný zvoník, sebral mu odloženou kutnu a připevnil si ji pod vlastní oděv. Když viděl, jak polonahý mnich hledá své šaty, se smíchem odešel domů. Od toho dne se každého večera na věži zjevovala vyhublá, zuřivě gestikulující postava mnicha. Ze strachu, že by zesměšněný duch neměl pro tento žert pochopení a mohl by se mu krutě pomstít, neodvažoval se zvoník mnichovi kutnu vrátit. Čas plynul a zvoník začal churavět, byl čím dál slabší. V den, kdy od krádeže uplynul přesně rok, zvoník zemřel. Jeho nástupce mohl nerušeně zvonit, ale na výročí krutého žertu se na věži pravidelně zjevoval mnich bez kutny a dožadoval se navrácení oděvu. Jelikož nebylo možné ukradené šaty dohledat, pověsili lidé na věž podobný oděv. Falešnou kutnu však přízrak nepřijal a duch svůj oděv neúnavně hledal až do doby, kdy věž padla za oběť válečnému ostřelování.

Stařena s koštětem

V noci na Nový rok 1756 a okolo půlnoci i v následujících dnech bylo možné před kostelem sv. Jana spatřit vrásčitou stařenu, jak zuřivě mete koštětem čerstvě napadaný sníh. Někteří lidé, kterým se jí zželelo, se jí ptali, proč to dělá a kdo vlastně je. Odpovídala: „Jsem popeleční bába a zametám popel všude tam, kde nějaký leží. Mám ještě hodně práce, všude jsou přímo závěje popela, ve všech ulicích a tady (před kostelem sv. Jana) obzvláště.“

Jelikož se výjev opakoval a lidé se začínali divné stařeny bát, rozhodla nejvyšší rada města, že musí celé věci učinit přítrž a svévolnou metařku zadržet. Městští vojáci s několika radními v čele si na ni počkali. Zjevila se jako obvykle, na volání ale nikterak neodpovídala a pilně zametala dál. Když ji však chtěli chytit, rozplynula se jako dým. Další noc byla opět na svém místě a nikdo se již neodvažoval k ní přiblížit. Objevovala se tam až do 23. července roku 1757. To bylo město obsazeno několika stovkami pruských vojáků a dostalo se pod palbu císařských spojeneckých oddílů. Velká část Žitavy lehla popelem. Jedna z prvních střel tehdy dopadla na kostel a zapálila ho. Všude tam, kde předtím šedivá stařena zametala, padaly žhavé koule a budovy mizely v plamenech. Během požáru bylo vidět šedou postavu, jak se vznáší nad rozžhavenými troskami a koštětem před sebou mete oblaka popela. Teď již lidé chápali její varování, bohužel, příliš pozdě. Od těch dob se ulicemi města o silvestrovské noci a v předvečer památného požáru, tedy 22. července, silueta staré ženy vznáší nad městem, zametá a volá na lehkomyslné občany: „Buďte bdělí a mějte se na pozoru, aby vás znovu neočekávaně nepřepadlo neštěstí a nezničilo vás úplně.“

(mat)